O věcech

Moje notebooky

Notebook, nebo laptop, můj brácha mu říkal noťáček, na kterém jsem napsala svůj první román. Dnes už je „po smrti“, zbyl z něj jen harddisk, který slouží jako podložka pod malý květináč. Nikdy nezapomenu na náš bouřlivý a láskyplný vztah.

Když jsem si jej pořídila, byl to atraktivní štíhlý mladík schopný podávat skvělé výkony, rychlý jako vítr, elegantní, extrémně věrný a také, bohužel, přehnaně žárlivý. Miloval každý můj dotek, býval se mnou rád, dlouho, a sám. Pokud se k němu byť jen přiblížil jiný mladý muž, dostával záchvaty zuřivosti. Nedej bože, že by se ho cizí muži dotkli, nesnesl ani vyvolené profesionály. Z mé strany vyžadoval přeněžné zacházení a za každý náznak nevěry se mi krutě mstil. Tak třeba, když jsem si pořídila nový desktop. Noťáček se patrně vyděsil, že mám zájem ho vyměnit, či snad odsunout do druhé linie. A přestal fungovat. Několikrát mi při práci "ztvrdl", takže jsem musela znovu a znovu restartovat, změnil si nastavení pro internetová připojení, začal si pohrávat s firewall a jiné ošklivé věci. Lidé kolem mi doporučovali, ať jej reklamuji, popadali se za břicha, když jsem je přesvědčovala, že o nic nejde a je jen nutné s ním důkladně promluvit. Pak v tiché chvilce jsem si k němu sedla, několikrát ho pohladila a něžně mu vysvětlila, že ho opravdu nemíním měnit, že je pro mě "number one", nový desktop je zde na práci otrockou a ON – na práci kreativní. Restartovala jsem a vše bylo pořádku. Noťáček fungoval jako po másle. "Jaks to, sakra, udělala?" ptali se mě přátelé. "No, jednoduše. Promluvila jsem s ním."

Moje auta

Ke svým autům jsem měla vždy velmi intimní vztah. Skrze řadící páku jsem slyšela tlukot jejich srdce, cítila jejich bolesti a naslouchala jejich přáním. Mé první auto byla štíhlá, krásná a stříbrná Opel Calibra. Všichni ji obdivovali, byla to nablýskaná razantní mladá dáma. Z počátku jsem si myslela, že se nedomluvíme, ale holka byla chytrá, a navíc nad věcí, a tak se rozhodla, že mě bude respektovat a vycházet mi vstříc. Měla mě ráda, ale protože to holt byla ženská, dovolila, s rozkoší, aby si do ní čas od času sedl i nějaký ten muž. Musel to být ale dobrý řidič, nekňuby nesnášela a hluboce jimi opovrhovala. To pak brblala, temně hučela, řachtala ventily a hrozila, že vypne elektroniku. Moje dámička mě za celou dobu jen jednou nechala na holičkách. O půlnoci, někde za Pohořelicemi, ve tmě jako v pytli, tam, kde nikde nikdo nebyl, jen ticho a temno tak hrozivé, že by se i auto začalo bát. A to se taky stalo. Holka se vyděsila a nechala nás v tom obě. Ještěže já už tehdy měla jeden z prvních pokusů o mobilní telefon – Benefon – jedině díky němu se mi podařilo i přes tak pokročilou dobu přivolat pomoc. Ale ta půlhodina, kterou jsme obě – v noci, v naprosté tmě o samotě v polích – spolu strávily, byla krušná. Odpustila jsem jí. Jsem přece rozumná.

Moje mobilní telefony

Mám je ráda – mám, ale nespávám s nimi jako mnozí jejich uživatelé. Jsou to dva poctiví a klidní chlápci, jeden velký jako pádlo a druhý elegantně štíhlý. Oba nosí na hřbetu nakousnutý „jabko“ a hrozně rádi se nechají hladit po břichu, které mají lesklé a hladké jako led. Máme spolu pokojný a vyvážený vztah bez překvapení, jen se mi chlapci čas od času někam schovají, a pak z toho mají děsnou srandu.

Můj byt

Místo klidu, vůně, prostoru a světla. Můj soukromý chrám. Vzájemně se milujeme a respektujeme. Je plný slunce, nejraději poslouchá barokní hudbu a zamilovaný pop, sleduje Sherlocka Holmese a Hercula Poirota v originále a vrní blahem, když jej Katy nablýská tak, že se dá jíst z každého koutku jeho podlahy. Jen ložnička neustále zlobí. Patrně jí probíhají silné geopatogenní zóny, čas od času je frustrovaná tak, že si vztek vyleje na mě, a já pak nemůžu spát. Nebo si to namlouvám?

Můj dům na ostrovech

Líná a ignorantská potvora. Rozložitej dědek, kterej vlastně ani není dědkem, jenom se tak tváří. Místo toho, aby si vážil, že všude kolem něj lítají ptáci, sedají si na jeho dřevěné zábradlí, prolézá jím spousta hnědých, zelených i jinak barevných ještěrek, v jeho knihovně čas od času bydlí had a v nádržce od ledničky přespává žába, že všude kolem je plno slunce, stromů a květin a on sám má úžasný výhled na oceán, tak místo toho věčně brblá. Brblá a povrzává, popískává, praská, roztahuje se a zase smršťuje, zkrátka vydává neskutečnou škálu zvuků. Ale myslím, že uvnitř má duši dobrou a že mě má vlastně docela rád. Koho ale jistojistě tajně miluje – je údolí a zátoka, ve které stojí.

Moji hroši

Ó, moji plyšoví hroši. Předně ovšem nesmím zapomenout na Binga, který hrochem není. Bingo je miniaturní blíže neurčitelný žabo-hrocho-medvídek s úsměvem tak kouzelným, že byste za něj zaplatili i milion dolarů. A pak následuje sestava opravdových plyšových hrochů od nejmenšího Nukiho až po mého současného spolunocležníka Jumba (je celý placatý a hebký na dotek). Později k mým láskám přibyla miniaturní želva s obříma očima Poldina a z Islandu přicestoval růžový zajíc Anthon von Hafnarfjördur.

Moje boty

Bolestná kapitola. Koneckonců, jsem ženská. Můj manžel říká, že můj vztah k nim je paranoidní a dokládá to vysokým (dle jeho vyjádření nevídaným) počtem párů, zakoupených za období jednoho běžného měsíce. No, přehání… Znáte přece chlapy.

Moje brýle

Tak. Moje brýle, a to všechny!!!, jsou škodolibé a zlé potvory. Zosnovaly proti mně komplot, který se jmenuje Hra na neviditelného. Ty bestie se mi v prvním okamžiku potom, co je odložím, ukryjí na nejnevyzpytatelnější místo v bytě, místnosti, či domě, prostě tam, kde právě jsem. Někdy je to lednička, jindy nádržka na splachování, vrchní polička skříně, kde jsou normálně jen kalhotky a jiné roztomilé spodní prádlo. Posledně to byla dokonce střecha auta, v kterém jsem přijela domů. Zkuste si pak takové bestie najít! Je to nekonečná hra a já už dávno ztratila trpělivost, jenomže! ony vyhrávají. Vědí totiž, že já je potřebuju.

Těch věcí kolem mě by bylo jistě ještě mnoho, ale přece vás nebudu trápit a nudit. Jen bych vám poradila. Rozhlédněte se, a přijdete na to, že některé věci vás více milují než jiné, že existují věci škodolibé a také ty, které vás oddaně obdivují a budou vám, bez poruchy, „zázračně“ sloužit po mnoho, mnoho let. Přestože jejich užitná doba již dávno vypršela. Tak to prostě je.