Projekt Michael2007
Výstava výtvarných děl České umělecké avantgardy 3. milénia, inspirovaná poezií z básnické sbírky Michael2007... aneb Projekt s mnoha otazníky a jedním poselstvím.
Dovedete si vůbec představit, jak je těžké napsat reportáž o něčem, co je pro vás až příliš osobní záležitostí? Je vůbec možné vyhnout se subjektivismu?
Projekt Michael2007 – výstava výtvarných děl mladých českých avantgardních umělců – pro mne byl takovou „až příliš“ osobní záležitostí. Jako autorka básní, které se staly předlohou výtvarných prací, a později i kurátorka výstavy samotné, se subjektivnímu pohledu na Michaela2007 mohu jen stěží vyhnout.
Co bylo před?
V létě roku 2007 vznikala po nocích kniha, která se mi zpočátku zdála příliš útlá a příliš komplikovaná na to, aby se vůbec „dala“ úspěšně vydat. Navíc byla z poloviny plná básní, stejně tak jako filozoficko-historických faktů intenzivně ovlivněných křesťanstvím.
Indicie příběhu, jejž Michael2007 ukrýval, byly rozházeny knihou jako kamínky mozaiky, které dají smysl, až si dáte tu práci a poskládáte je. Básně jsem v té době zveřejňovala na blogu a vnímala jsem velmi emotivní reakce čtenářů. A tehdy mě to napadlo – oslovit mladé a avantgardní umělce z České republiky a vytvořit výtvarnou nadstavbu Michaela2007.
Rozeslala jsem tedy 9 klíčových básní knihy několika výtvarníkům a obrátila se také na dva hudební skladatele s dotazem, zda je poezie a zejména poselství, které je v ní skryto, zaujme natolik, že v nich vyvolá umělecké reflexe, v nichž budou na jednotlivé básně reagovat. Setkala jsem se se stoprocentní pozitivní odezvou a během krátké doby vznikl tvůrčí tým tohoto netradičního poeticko-výtvarného workshopu s názvem Projekt Michael2007.
Bývalá tovární hala Thámova v Praze v Karlíně se pak v září 2008 během jednoho týdne přeměnila na chrám andělské lásky a lidské bolesti, kde se na jakési stylizované křížové cestě za pravdou setkali: OLO se svými prostorovými kolážemi, Lukáš Horký s komponovanou fotografií, Jakub Polanka reflektoval básně v uceleném oděvním konceptu, MARIEv kresbě, Vladimír Houdek v malbě a Zdeněk Vacek ve šperku.
Já sama jsem na sebe uvalila kletbu. Přijala jsem kurátorství výstavy. Své první kurátorství. Na pomoc jsem si vzala ing.arch. Adama Sirotka a projekt manažera Gabriela Kurtise. Všichni tři jsme v týdnu instalací uměleckých reflexí na andělské básně zažívali křest peklem. A s námi i realizační šéf výstavy Michal Olbert. Znáte přece výtvarné umělce. A když si k tomu přidáte průměrný věk vystavujících kolem dvaceti osmi, k tomu avantgardní přístup k tvorbě, pochopíte, že vás po vernisáži čeká pobyt v psychiatrické léčebně či nastřelení zcela nové vlasové pokrývky hlavy, neboť vám hrůzou a úsilím před vernisáží již všechny vlasy „slezly“.
Přestože jsme počítali se zahájením instalace týden před vernisáží, instalovat se začalo až 72 hodin před. Do té doby to v hale vypadalo jako na jednom z největších českých výtvarných workshopů. Všichni, kromě fotografa Horkého, na svých věcech pracovali do poslední možné minuty. A takto to dopadlo:
OLO
Největší zážitky si z instalací odnesla OLO, které se pracně nainstalované paprsky na tzv. „oltáři výstavy“ (práce na nich trvala den a půl) během následujících 48 hodin snesly opět na podlahu haly. To už měla OLO ale první šok za sebou, neboť první den instalací převezla z dílny své pracně vyrobené koláže a shledala, že jsou pro obří prostor 3 000 m2 přece jen příliš intimní. Začala tedy se vším od počátku a reagovala kolážemi nejenom na básně, ale i na jednotlivé vztahy mezi výtvory ostatních umělců.
Byla tou nejsvobodnější ze všech. Jejím tvůrčím polem se stal celý prostor haly, svými kolážemi dotvořila ráz celé expozice a spojovala někdy i zdánlivě nespojitelné. Kromě fascinujících oltářních paprsků na sebe upoutala pozornost éterickou fosforeskující hrou barvené rýže, umně umístěné na podlaze haly a rozložené do obrazců prastarých hieroglyfů. Zejména mužské návštěvníky výstavy pak zaujala razantní a drzou textilní koláží obrovské ženské vagíny jako reflexe na poslední báseň celého cyklu. Zatímco ženy se vagíny jemně dotýkaly, muži do ní s oblibou strkali celou hlavu. Ano, čtete dobře.
Jakub Polanka
Polanka představil ve svém oděvním konceptu paralelu k Da Vinciho Poslední večeři a oděv povýšil na umění prostřednictvím výtvarného vyjádření dynamiky mezilidských vztahů v rámci skupiny. Vztahové souvislosti a jejich vývoj mezi jednotlivci zdůraznil propojením osob – modelů za pomoci sešívání bílou nití. Modrou barvou pak znázornil vztah člověka a Boha. Polanka vyprávěl celistvý a velmi sdělný příběh. Jeho obraz (největší plátno celé výstavy – 6 m x 1,5 m) Poslední večeře, umístěný v předposlední sekci výstavy, stejně jako paralela Kristova hrobu/Přihlížející v sekci Do nekonečně hlubokého dna vzpomínek patřily k nejsilnějším uměleckým zážitkům.
Lukáš Horký
Horký dokázal svůj umělecký klid, profesionalitu a nadhled ucelenou sérií velkoplošných komponovaných fotografií, plnou ostré polemiky s andělským tématem a nazval ji „Angels may fall“. Tento umělecky naprosto čistý soubor devíti fotografií se stal také podkladem pro jeho klauzurní práci. Horký se tématem padlých andělů, jak sám říká, zaobírá už třetím rokem a Michaela2007 chápe jako finální vyústění svého postoje k andělské tematice. Horký byl také prvním, který nadšeně souhlasil s koncepcí celé výstavy a osobně si přijel pro jedno vydání sbírky. Největší úspěch u návštěvníků sklidila jeho fotografie Naposledy v závěrečné sekci výstavy, stejně tak jako Věřitel na „antioltáři“.
Vladimír Houdek
O Vladimíru Houdkovi se diskutovalo nejvíce. Zaplavil halu diptychy a triptychy, na rozdíl od Polanky a Horkého upřednostnil své individuální pocitové imprese, kterými reagoval na jednotlivá „zastavení“. Nepropojil je žádnou sjednocovací linií. Z jeho obrazů čišel vnitřní boj, bolest a pochybnosti o sobě samém a lidech vůbec, byly ponuré, plné děsivých snů a vizí. Jeho triptych dominoval tzv. antioltáři a kvalitu i hloubku jeho díla pro mne osobně ztělesňuje pravá boční malba triptychu v sekci Opět prvého dne. Návštěvníci výstavy pak nejvýše ocenili jeho plátno k básni Prolog.
MARIE
MARIE nadchla návštěvníky výstavy svým mistrným detailem v kresbě. Přestože stejně jako Houdek zvolila cestu individuálních emotivních reflexí na jednotlivé básně, všechny své kresby propojila jednotným formátem kartonu a dvěma barevnými, spolu plynoucími nebo vzájemně se křížícími liniemi. Nejvýše byly hodnoceny, a to i zahraničními návštěvníky, kresby Dva andělé v sekci Zase a Srdce světa v zastavení Opět prvého dne.
Zdeněk Vacek
Křehké šperky Zdeňka Vacka, které umístil do designérsky čistých skleněných koulí, vedly linku mezi jednotlivými zastaveními pomyslné křížové cesty. Podobné kybernetickým květům a exotickému hmyzu byly vytvořeny z nerez oceli. Podle nálady textů jednotlivých básní se lišily jak barvou povrchu, tak barvou saténu, kterým byly doplněny. Satén se dokonale snoubil s měňavými tóny zabarvené oceli. Při tvorbě šperků Vacek upustil od podmínky „nositelnosti“, zbavil se zátěže funkčnosti a sám své výtvory nazval malými sochami, které z básní „vyjmul“ – někdy zarezlé, ostré a nezačištěné, stejně „hrubé“ a „zemité“ jako to, co z příběhu cítil.
Tichá a oddaná všudypřítomnost Julia Reichela byla v období instalací a přípravy vernisáže výstavy skutečným darem z nebes. A sada jeho Silent street support stickers „Hledej anděla“ se stala naprosto jednoznačně nejpopulárnější mezi nejmladšími návštěvníky. On sám pak – tento tichý a usměvavý muž – řekl tu nejkrásnější větu, která byla v rámci výstavy Projekt Michael2007 vyslovena: „Uprostřed prachu našel jsem křídla…“
Výstava Michael2007 patřila v roce 2008 k největším v České republice.
V tovární hale o rozloze 3 000 metrů čtverečních visela obrovská plátna s básněmi (největší o rozměrech 2,5 m x 6,5 m) a kolem každé z nich byla vytvořena zastavení s jednotlivými díly umělců. Pro návštěvníka bylo zázračné pozorovat, jak rozdílně výtvarníci reagovali na jeden a týž text. Devět klíčových básní vyprávělo příběh. Hudbu k tomuto příběhu složil Pavel Zemek Novák, současný renomovaný hudební skladatel, který sice patří ke střední generaci, ale jeho hudba a zvláště pak hudební improvizace předního českého violoncellisty Jiřího Bárty byly natolik avantgardní, že někteří hosté vernisáže jen tiše polykali.
Výstava samotná budila ostrou polemiku o tom, kam až zajít pro vytvoření pouta/mostu mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, láskou a nenávistí, čistotou a zvrhlostí.
A hle! Tu stojí člověk na ramenou ďábla a svou dlaní,dotýkající se nebe, usmiřuje Boha, aby odpustil…
Na závěr konečně objektivita a ještě k tomu od zahraničního hosta vernisáže, paní Annemarie Lang z Frankfurtu, umělecké ředitelky pro mezinárodní projekty Schauspielfrankfurt Deutschland:
Na září 2008 naplánována cesta do Prahy. Cesta do světa, který mi byl do té doby zcela cizí, vyjma pánů Kafky a Kundery.
Jedna moje kolegyně z Brna mi dala pár užitečných tipů a kontaktů a také mi trochu vyprávěla o mladé české umělecké avantgardě a jedné neobyčejné vernisáži, která se měla konat 8. září 2008.
Kontakty byly rychle navázány, od umělkyně Sylvy Lauerové jsem obdržela pozvání a základní informace k vernisáži, která se měla uskutečnit v průmyslové hale v městské části Praha-Karlín.
Zvědavá jsem dorazila v podvečer sedmého září k hale. Opuštěné ulice, sem tam malá kavárna, pár restaurací a spousta pěkných, nově rekonstruovaných administrativních budov a tu konečně: štít s nápisem MICHAEL2007, volně otevřený přístup, já balancovala přes hromady stavební sutě, až jsem stála před obrovskou halou, ve které se všude pracovalo. Vše bylo ještě nedokončené, na zemi ležely papírové kartony, na které jedna mladá žena nanášela vrstvy spreje, ve vysokých úzkých oknech se třepotaly nějaké umělohmotné útržky a na stěnách a z vysokých stropů visela bílá plátna s tajuplnými texty.
U vstupu jsem potkala Sylvu Lauerovou, která hovořila plynně německy a provedla mne halou. Vysvětlovala mi ony tajuplné texty, byly to její básně z knihy MICHAEL2007.
Byla jsem skeptická a ptala jsem se sama sebe, jak toto všechno může někdo dokončit během pouhopouhých 24 hodin, tedy času, který do oficiální vernisáže ještě zbýval.
Následující den ve stejnou dobu a na stejném místě spatřuji malý zázrak: vstupuji do světlem zaplavené haly, která okamžitě připomíná gotickou chrámovou loď, vpravo od vstupu se něco třpytí, jsou to stříbrné umělohmotné pásy, které splývají na podlahu ze čtyř obrovských, nahoře zakulacených oken. Prostor má jasnou strukturu, která je ve střední části podtržena symetricky umístěnými lavicemi a podlouhlým rautovým stolem s precizně upravenou tabulí – že by také umělecké dílo?
Šest umělců předvádí ve vlastnoručně upravených prostorách haly svá díla. Brožura, kterou obdržím u vchodu, uvádí jména všech umělců a informuje mě, že předlohou pro jejich umělecké práce bylo devět klíčových básní z knihy spisovatelky Lauerové. Její poezie se táhne jako červená nit celou výstavou, tvoří jakousi stylizovanou křížovou cestu s devíti zastaveními a oltářem v přední části haly. Jsou zde koláže od OLO; komponované fotografie žen Lukáše Horkého; Houdkovy obrazy připomínající naivní malířství, které překvapují intenzitou svých barev; obrovská plátna českého módního tvůrce Polanky, na jednom z nich v bílé a modré barvě zobrazen Ježíš při poslední večeři s dvanácti apoštoly; ve vzduchu se na neviditelných provázcích vznášejí Vackovy šperky z ušlechtilé oceli a nakonec objevuji na holých cihelných zdech malé sprejové zázraky na jednoduchých kartonech. Přesně tam, kde den předtím bylo jen pár barevných skvrn. Marie, sprejerka, na nich musela pracovat jistě celou noc.
Hala je plná lidí, všichni mi připadají mladí a krásní, dva hosté zaparkovali uvnitř prostoru své chromem se lesknoucí motorky a ty se tam vyjímají jako dvě umělecká díla. Všichni mluví, sedí na rozestavěných lavicích, mnozí z nich hovoří německy, tak rychle jsem ještě nikdy na žádné vernisáži nebyla vtažena do hovoru. Jeden mladý Čech mi překládá jednu z básní, která pojednává o cigaretě a o nemožnosti lásky, zní to – i když v kostrbatém překladu – krásně poeticky a smutně.
Je teplé pozdní odpoledne a s působivou hudbou a s malými proslovy je výstava zahájena, jeden z hostů – papežský prelát – krátce hovoří o archandělích. Jsem hluboce dojata tímto setkáním umění, fantazie, práce a vůle, které zde i já mohu zažít, tu přirozenou radost z původnosti a ze souhry tak odlišných směrů, počínaje slovem přes malířství, fotografie, kresbu, oděv, šperk až po celkovou instalaci a uspořádání této obrovské, předtím úplně prázdné tovární haly.
Annemarie Lang
Obsáhlejší fotogalerie a fotogalerie z vernisáže výstavy: Knihy - Michael2007