Čtenářské reakce

Recenze "Ovací" na internetovém portálu kultura21.

http://www.kultura21.cz/literatura/4650-vlidne-ovace-nevlidnosti

…

Mám ráda knihy Sylvy Lauerové. Četla jsem je všechny a ráda se k nim vracím. Proto jsem se těšila i na novou sbírku básní Ovace nevlidnosti, ačkoliv poezii nevyhledávám. Jen jméno autorky mi dávalo záruku, že to bude dobré čtení, jak jsem se už jednou přesvědčila v případě její první knihy básní Michael2OO7. Když jsem se začetla do prvních veršů, bylo mi jasné, že knihu pustím z ruky až po přečtení. Obsah se dá shrnout do jediného slova: mrazivý. Celá kniha je prodchnutá pomíjivostí všeho, co nám dává jistotu, čím jsme obklopeni a čemu věříme. Je o lásce, smrti, zlobě a strachu. Je o krizi ve všech podobách, ať už je to krize v mezilidských vztazích, krize středního věku a nebo krize, ve které se zmítá celá společnost. Proto všechny básně působí depresivně, i když vlastně vyjadřují jen to, co každý z nás může prožít na vlastní kůži. Co může potkat kohokoliv.Nepochybuji o tom , že při hlubším zamyšlení se část každého z nás může v některé básni najít. Proto člověka při čtení mrazí. Věci jsou nazývány pravými jmény. A žádný happy end se nekoná.

(Milena Micurova, Brno)

Nikdy mi poezie nebyla tak blízká jako ve chvíli, kdy jsem držela soubor těch – zatím ještě listů.Přečetla jsem všechny básně za pouhé dva dny tolikrát, že bych je mohla recitovat zpaměti. Doslova mě uchvátily pro mě zcela novou podstatou chápání něčeho božského. Každá báseň nutí člověka k zamyšlení nad jejím pravým významem. Autorka nepředkládá naprosto jasné a definitivní sdělení, pouze naznačuje, nechává čtenáře si vytvořit svým způsobem vlastní koncept.Pravdou je, že první dojem z této básnické sbírky ve mně vyvolal pocity štěstí, snad i škodolibou radost nad jednoduchostí a předvídatelností člověka. Věděla jsem ale, že jakmile si ji přečtu znovu, budu plakat a tyto verše neverše nenávidět, ale neodtrhnu se od nich. Nejde to! Ostatně jako od žádné jiné knihy Sylvy Lauerové.Sbírka Ovace nevlídnosti mě vyděsila, zničila, potěšila a pomohla mi. Je nádherně psaná, je nenáviděným miláčkem, kterého nebudete moci pustit z rukou. Nedá vám šanci odpoutat se od ní, budete vědět, že se týká i vás.

(žena, svobodná, 23 let, bezdětná)

Jako jedné z mála mi bylo umožněno seznámit se s obsahem nové básnické sbírky Sylvy Lauerové Ovace nevlídnosti ještě před tím, než spatří světlo světa ve své krásné podobě. Přiznávám, že pár let zpátky pro mě byla poezie spojena s povinnou četbou, nikdy mě příliš nezajímala, věděla jsem o ní, znala jsem ji, ale byla mi tak nějak jedno:). Netýkala se mě…až do doby, kdy se mi dostala do rukou první básnická sbírka Sylvy - Michael2007, její obsah byl jak úder z čistého nebe, který přišel v pravou chvíli a já si poezii oblíbila. Tehdy jsem pochopila, že v každé básni lze najít kousek sebe. Když mi Sylva řekla „Napiš mi pár slov o Ovacích“, odpověděla jsem svojí oblíbenou větu „Jasně, není problém“. Když jsem však dočetla a chtěla začít psát, tak jsem si uvědomila, že najednou nevím jak a co vlastně říct - věřte mi, nestává se mi to často. Přemýšlela jsem, jak správně vyjádřit sbírkou vyvolané pocity, jak popsat to co prožívám, co mám spojené s někým, s něčím, jak popsat myšlenky na někoho nebo na něco spojené se zklamáním, nenaplněnou touhou, marností nesplněných přání? Zamyslela jsem se nad tím, kde právě jsem, co cítím, co se mi honí hlavou těšně poté co jsem dočetla Ovace a najednou to bylo tak prosté - na popis se hodí nejlépe to co je v ní!

… ve vlaku do Prahy mohla bych být označena zklamaným mimem toužícím po štěstí ve vlastním mozkem determinovaného světa nebo snad ještě lépe královnou bezradnosti, když pořád čekám a ptám se Kde je ten anděl ke mně milosrdný? Kde je ten, kdo křídlem mé pochybnosti smetá? Připadám si jak perpetuum mobile, pro které bolest je setrvalý stav.Už nechci víc tvé moře jedu…v naději vysypávám místo v srdci, kde po tobě zbyla stopa.V hlavě si promítám, jak jdu mezi stromy za tebou…opět domů… kde docela prostě-lidsky vytvoříš náladu vanilkovo-skořicově intimní, kde budeme vést naše pozdní monology a já v Tvé náruči a v touze znovu nacházím se i sebe a znovu se bojím, že zítra už nebude co říct.

Některé věci jsou tak prosté…

Tvé verše mám ráda, i Tebe!

(Jitka, 32)

Ovace nevlídnosti jako zpráva o autorce, tady a teď, tedy autobiografické ozvěny, náznaky životního bilancování, ale s nadějí na další, nové, to, co ještě přijde. Ve verších se odráží inspirace reálnými ději, událostmi. Malé příběhy. Tesklivé myšlenky. Bolestný povzdech. Dynamické tempo zvyšuje naléhavost veršů.

(Mgr. Eva Hánová, Brno)