Úryvky z knihy Otrok

Úryvek první.

str. 36

Únava…
Můj nový život se zatím stabilizoval.

Během tří měsíců jsem už měla bohaté virtuální a taky drobné osobní zkušenosti. Už mi nebylo hloupé, abych se tvářila věčně nespokojeně, abych soustavně nadávala a abych vyžadovala naprostou poslušnost. Pečlivě jsem studovala z našich i zahraničních webovek názvy jednotlivých praktik a detaily jejich provádění, dozvěděla jsem se, že existuje pás cudnosti pro chlapy (ostatně velmi drahá věcička), a odhadovala, která z těch sado-masochistických hrátek by mě mohla vzrušovat. Nemůžu přece provádět něco, co mi vůbec nic neříká a co ani neumím. Jako například bandáže. Jaká to nuda babrat se hodinu s nějakými provazy jenom proto, aby si můj otrok přišel na svý. Ještěže se dnes prodávají kvanta spolehlivých kožených postrojů a náramků. Dávno jsem upustila od svého přesvědčení, že můj otrok pro mě bude jen a pouze pracovat. Ti, co by bývali chtěli jen uklízet a vařit, byli staří a oškliví, s povislými břichy a vytahanou kůží. Což o to, když jsou pořádně oblečení, ničemu to nebrání, ale oni trvali na tom, že formou odměny bude jejich nahota. Nebo žadonili, aby si mohli obléct sukýnku a čepeček pokojské, popřípadě i vysoké podpatky. To tak určitě! Nechat si ničit parkety v bytě od nějakého stodvacetikilového monstra v krajkové čepičce, tak to si raději tu podlahu vyšůruju sama. Takže sado-maso pomůcky se ukázaly jako nezbytné.
Komoru ve svém bytě jsem postupně přebudovala na „otrokův kamrlík“ a umístila tam i všechny SM pomůcky. Ty, které mi ve výbavičce chyběly, jsem dokoupila při jedné pracovní návštěvě Brna. Stala jsem se tím majitelkou pěti různých typů bičíků, jedněch důtek, rákosky, jedné nádherné a velmi účinné plácačky, dvou sad obojků i s pouty, dvou železných náramků na ruce a nohy, železných rozvor na ruce i nohy, dvou roubíků, dvou obličejových masek, jedné z nich velmi rafinované, doplněné roubíkem a systémem pro ztížené dýchání. O všech možných a nemožných robertcích a análních kolících nemluvě, stejně tak jako o dvou perfektních kožených oblečcích a jedněch latexových holínkách, které sahaly až k rozkroku. Vypadaly stejně úchvatně, jak úchvatná byla jejich cena. Dvanáct tisíc korun.

Úryvek druhý.

str. 104

Štefan čistil auto rád a do myčky s ním jezdil ještě raději. Čas od času jsem svého motorového miláčka Štefanovi půjčila. Považoval si toho a za volantem se tvářil patřičně hrdě. Byl výborný řidič a díky své submisivitě nikdy neriskoval. Měl už se mnou svoje zkušenosti. Věděl, že nesmí jezdit nebezpečně. Jednou jsem se s ním na dálnici bála, přehnal to s rychlostí, a tak, když jsme přijeli domů, jsem ho přivázala k topnému žebříku a tam ho nechala do rána. Ráno fňukal jako malé děcko, aby směl jít na záchod. Povolila jsem mu to, ale před tím obdržel ještě svou oblíbenou pětiminutovku s bičem, přičemž si cvrkl. Musel to slízat. Od té doby se mnou jezdil jako v bavlnce. Zvykali jsme si na sebe. A šlo to. Moje okolí si na mého nového partnera taky pomalu zvykalo. Holkám v práci neušla má sebevědomá spokojenost a hlavně jim neušlo, že jsem najednou měla spoustu času. Čas jít ke kadeřníkovi. Čas jít na kosmetiku. Kdykoliv bylo potřeba něco sehnat, jako například keramickou žehličku na vlasy pro Magdu, nebyl problém. Martin dnes jede do města, on to zařídí. Martin včera nakoupil úplně úžasný maso, z bio kuřat krmených kukuřicí, a sehnal nádherně zralou papáju. Nadšeně jsem vychvalovala Martinovy (Štefanovy) přednosti. Sem tam jsem se sice přeřekla a vylétlo ze mě Št… místo Martin, ale naštěstí se mi to vždycky podařilo nepozorovaně zkorigovat. Já byla zvyklá na Štefana. Moje okolí na Martina. …No, to nám řekni, kdes k takovýmu chlapovi přišla? To je snad úplnej poklad. Ten sebou ale mrská, aby tě ulovil… – takový a podobný poznámky jsem slyšela každý den. Vymyslela jsem si, že jsem na Štefana narazila na netu, při objednávce cepínů pro kamaráda horolezce (mám já to ale fantazii :-) ). Jako šéf firmy mi napsal, že se budu muset osobně zastavit v jednom z jeho kšeftů, abych si vybrala a pak už se konverzace rozjela natolik, že mi cepíny sám přijel nabídnout do Prahy. Holky byly na Štefana zvědavý jako vopice. První, kdo měl povoleno se se Štefanem seznámit, byla Kája. Bála jsem se ji pozvat k nám domů, protože můj byt byl pro Štefana svatá země. Tam jeho submisivita nabývala těch pravých rozměrů. Bylo tedy téměř vyloučeno, aby Karla nezaznamenala jeho nadměrnou úslužnost, přehnanou ostražitost a pokoru.
Domluvila jsem naši schůzku do kavárny a atmosféra toho podvečera byla tak příjemná, že jsme všichni zůstali i na večeři. Štefan nepil, nesměl, protože pít jsem chtěla já. Upřímně jsem se bavila, když Kája volala svému manželovi a čtvrt hodiny se mu snažila vysvětlit, že by se strašně ráda zdržela s přáteli na večeři a že se jistě nic neděje, protože večeři už stejně připravila, je jen v troubě a dcera ji může ohřát. A že se manžel nemá bát, že ona není s žádným chlapem, ale s Helenkou, přece tou kolegyní z firmy. Na to jí on odpověděl, že se mu to moc nelíbí, protože Helena byla odjakživa potvora, a jestli jsme tam samy, tak ji budu nutit balit nějaký chlapy. Takže mu Kája hned pečlivě vysvětlovala, že jsem jí přivedla představit svého budoucího manžela, přičemž na mě mrkla (on totiž budoucí manžel zní lépe než jenom tak nějakej mužskej). Po dalších pěti minutách Kája konečně obdržela svolení s tím, že do jedenácti musí být doma, protože on ještě potřebuje přežehlit kalhoty k obleku. Naklonila jsem se ke Štefanovi, který pokorně seděl a stejně jako já poslouchal Kájin telefonický rozhovor, a šeptla. „Vidíš, Štefane…a tohle já nemám zapotřebí. Ty jsi tu od toho, abys poslouchal.“ A usmála jsem se na něj. Oddaně se na mě podíval a stejně tiše mi odpověděl: „Ano, Paní, jistě. Vím, co mě čeká, když neposlechnu.“ A usmál se taky. Byl v tom jakýsi zvláštní druh souznění,jako by se ze hry stávala skutečnost. Utajená stránka našeho vztahu nás oba vzrušovala. Silné pouto. V těchto okamžicích jsem cítila, jak mi to vyhovuje. Jak jsem si zvykla. Nechápala jsem, co mi na těch věcech bylo odporné. Proč jsem se ze začátku necítila ve své kůži. Je to přirozenější než přirozené. Surové a přírodní. Štefan si už také zvykl. Byli jsme ve stadiu, kdy si už dokonce dovolil naznačit, že se mu mé zacházení líbí, sice jenom pousmáním, pohledem, ale přece. To by si na začátku nikdy nedovolil. Ani to.
Karla tedy dostala od manžela svolení zůstat s námi v restauraci, ulevilo se jí a lehce se ten večer přiopila. Když byl Štefan na toaletě, nadšeně na mě blýskala očima: „Tedy Helo! Je úplně fantastickej. A hrozně hodnej. Ty máš ale štěstí… Jen si tak říkám, jak je možný, že tenhle chlap ještě není ženatej, to se snad ani nevidí, určitě měl nějakou blbou zkušenost, vypadá na to. Je takovej trochu… zaraženej. A ty seš, Heleno, na něho hrozně tvrdá. Jako bys ho ani neměla ráda. Nikdy ho nepohladíš, žádná něžnůstka, a on si snad ani netroufne…“ Ach, ježkova noho – pomyslela jsem si – já ho snad ještě budu muset na veřejnosti čas od času pohladit, aby si lidi nemysleli… To snad ne. „Já nevím, Kájinku,“ odpovídala jsem, „my si na sebe ještě tak nějak zvykáme, víš, a Martin to nějak nevyžaduje – ty něžnosti na veřejnosti.“
„Ty hele, a jakej je v posteli?“ pokračovala Karla ve výslechu. Prásk! No, to byla rána. Takovou otázku jsem nečekala. Nebyla jsem na ni připravená. Káje to víno nějak rozvázalo jazyk. „No, v posteli…“ asi jsem se i začervenala. Co já teď mám odpovědět? Že potřebuje každej druhej den zmlátit skoro do krve? A k tomu ještě surově obhospodařit zezadu a že je nejšťastnější, když může mít v puse roubík a je svázanej tak, že se ani pohnout nemůže? „No, …v posteli… je dobrej. Klape nám to. Hodně mě rozmazluje, víš…“ Doufala jsem, že se s tím Kája spokojí. Nic jiného jí nezbylo. Štefan se vracel z WC.

Kája ve firmě barvitě líčila, jak je Martin úžasný typ a jak mě rozmazluje, holky naléhaly, že ho chtějí vidět, a tak jsem mu další týden poručila, ať mě přijede vyzvednout do práce. Objevil se tedy v kancelářích na pouhopouhých pět minut a pak jsem ho honem rychle lifrovala ven, aby se nestalo, že si s ním některá z kolegyň začne povídat. Štefan holt sbíral body u všech kolem. Tatínek ho měl v oblibě, každý týden jsme se na dvě hoďky stavili na chalupě a otec si pochvaloval: „Správnej chlap. Zastane práce a moc toho nenakecá.“ V domě si už na něj sousedi taky začali zvykat. Dvakrát nás dole u výtahu dokonce potkala ta prsatá sousedka od vedle, se kterou mi můj bejvalej zahnul. Koulela po Štefanovi očima a vyvalovala na něho ty svoje pětky, ale Štefan nereagoval. Vyloudila totiž až moc něžnej kukuč a to nebylo nic pro Štefana. Navíc se bál, že kdyby se jen kouskem očička podíval, doma by následoval trest. Což byla pravda. Postupně jsem přitvrzovala. Věděla jsem, že nemůžu hned použít a vyzkoušet všechny triky, které jsem pracně nastudovala a které jsem si vyfantazírovala. Štefan dostal za úkol sehnat si všechny možné léčebné prostředky pro hojení ran a rychlé zvládání krevních podlitin. Naštěstí se některým jeho drobným modřinám, třeba na rukou a nohou nikdo z okolí nedivil, Štefan byl přece sportovec :-). Jednou večer mi hrdě sděloval, že se se svým zaměřením svěřil dlouholetému kamarádovi lékaři s tím, že ho požádal o eventuální lékařskou pomoc, kdyby jí bylo potřeba. Ať už by se jednalo o masti a analgetika nebo bezpečnostní prohlídku. Kamarád jen pokyvoval hlavou, pak mu řekl, že je pako, ale když se mu to tak líbí, proč ne, ale že by docela rád viděl tu ženskou, která ho dokáže takhle zřídit. Že prý musím vypadat jako lokomotiva kombinovaná se slévačem z ostravských hutí a německou bachařkou. No, s dovolením?!?

Úryvek třetí.

str. 153

A měla jsem toho tak akorát dost. „ŠTEFANE!!!!!!“ zařvala jsem. Vystřelil ze zavřené ložnice, kde před tím trpělivě a tiše čekal na vývoj situace. Věděl, že je zle. Jeho paní se zlobila. Za všechno může on, takže teď bude po zásluze potrestán. „Ano, Madam, jsem zde.“ Postavil se přede mě a civěl raději do země, aby se mi nemusel podívat do očí. Beze slova jsem mu ukázala na dráhu kapky na noze: „Slízat!“ Okamžitě pokyn vykonal a skončil mezi mýma nohama, kde se chvíli pod zástěrkou toho, že chce z mého přirození vylízat i poslední zbytky toho „cizáckého“ spermatu, snažil zabránit mému rostoucímu rozladění. Odstrčila jsem ho. Špičkou palce u nohy jsem ukázala na kapku na podlaze. „Slízat!“ Vrhl se na všechny čtyři a jazykem leštil místečko parket, kde před tím ležela ta jedna jediná kapka. Už to zase bylo jen a pouze o naší hře. O mně a o mém otrokovi. Popadla mě chuť ho seřezat do bezvědomí, všude po těle, jenomže jsem věděla, že bude muset ještě na tu jednu pitomou lékařskou prohlídku. A pak mě to napadlo. Rozkročila jsem se, aspoň takhle to svému otrokovi osladím… (chce se mi čurat, ale já přece nemusím nikam chodit, když mám svého otroka). „Klekni si,“ zahřměla jsem, „a dobře ti radím, vypiješ to všechno, varuju tě, jestli vyteče z té tvé držky jen jedna jediná kapka, tak uvidíš ten tanec.“ Věděla jsem, že není možné, aby svou pusou zachytil proud moči, který jsem pustila pod sebe, ať se snažil, jak se snažil, polykal, div se neutopil, přece jen mu stekla část na zem. Byl z toho úplně vedle, zoufalý, ponížený i šťastný zároveň. Mlel jednu omluvu za druhou a jazykem lízal podlahu. „Všechno to vyčistíš, bude to suché, je ti to jasné?“ „Jasné Madam, ano Madam.“ Měl ze mě strach, říkal mi zase Madam, vždycky měl strach, když mi říkal Madam. Nahlédla jsem do ložnice, bylo ustláno, Štefan nezahálel ani tu chvilku, co jsem stála u dveří s Markem. Ostatně Marek – s tím jsem skončila. Pitomec zbabělej. Ale škoda to je, škoda. Vím, že je zdravej, má to od nás jen pět minut, líbí se mi a je to můj bývalej milenec. Ideální konstelace. Štefan dolízal podlahu, ale já jsem stále ještě nebyla spokojená, fyzický kontakt s jeho tělem mi chyběl, touha po biči byla silnější než únava, víno silnější než zuřivost. Ani jsem se na něj nepodívala: „K ribstolu!“ Nic víc nebylo nutné říct. Ve dvaceti vteřinách stál jako profesionální voják nastoupený v pokoji pro hosty vedle našeho dubového žebříku. „Svléknout si kalhoty a pověsit se zády ke mně. A ať visíš ve vzduchu.“ Pověsil se. Dala jsem si na čas. Došla jsem do jeho kamrlíku a vybrala ten nejtenčí bič. Bič, který byl původně určen pro koně a v takovéto prodejně byl taky zakoupen. Kromě jeho pružnosti a lehkosti měl ještě jednu výhodu. Nebyl slyšet. Pokud jsem vykonávala na Štefanovi tresty pozdě v noci nebo nad ránem, pak jsem vždy používala tento bič, abychom nerušili sousedy. S tímto skvostem jsem se vrátila k visícímu Štefanovi. A protože jsem byla stále ještě dostatečně opilá a doba nebyla zas až tak pozdní, rozhodla jsem se trochu si se Štefanem popovídat. Přece jenom jsme se delší dobu neviděli. „Řekni mi, Štefane, stýskalo se ti po Paní?“ „Ano Madam, moc.“ Že by se mu dobře vykládalo v té visící poloze, to se říct nedalo, ale o to víc se mu to líbilo, ocas mu stál a snažil se vtěsnat někam mezi příčky. „A po které naší hře se ti nejvíc stýskalo?“ „Po všech, Paní, po všech.“ „Upřesni to, ty hovado. Nebudu ti klást tisíce otázek a ty na ně vždy odpovíš jen jedním slovem, kde si myslíš, že jsme!?“ A při těch slovech jsem ho švihla přes šlapky. Na mě ti doktoři nevyzrajou, na šlapky a nohy se nikdo Štefanovi dívat nebude, ty bude mít v ponožkách. A taky břicho a prsa. Ty bude zase mít v tričku. Šlehla jsem znovu a nutila Štefana vyjmenovat všechny hry a všechny naše praktiky, na které si jen vzpomněl, a ty pak musel vychválit a projevit přání, že by každý den chtěl dělat právě to a ono. Pravidelně jsem ho u toho švihala přes chodidla.“ Trochu se cukal a čas od času sykl. Ale chodidla jsou běžně v celku odolná, člověk bolest skutečně pocítí, až si pak na ně stoupne a nebo je má v klidu. Sto ran jsme spolu pak napočítali a Štefan se na můj příkaz musel otočit ke mně břichem. Visel tam, tak 5 centimetrů nad zemí, a jeho péro trčelo do prostoru. Celou dobu byl vzrušený. Chvíli jsem si ho prohlížela. Hezký to byl chlap. Urostlý. Penis měl taky pěknej, i koule, velké a plné, přestože právě teď přelepené bílou náplastí s obvazem. Na setinu vteřiny mi hlavou prolétla myšlenka, že bych přece čas od času mohla použít i jeho otrocký ocas ke svému uspokojení, jak on říkal, ale pak se mi z toho pomyšlení udělalo špatně. Ne. Nešlo to. Připadalo mi to strašně nepřirozené, až zrůdné. Jako bych přemýšlela nad sexem se svým vlastním bratrem. Otrok je prostě otrok a žádný milenec. Nešlo by mi to. Takto jsme si to nastavili na začátku a už s tím nelze nic dělat.