Úryvky z knihy Jumaroro

Úryvek první.

str. 19

Petr přišel v pět. Já, jako zázrakem, pohnula s překladem, příslib volna k luštění největší záhady mého života udělal svoje. Uvařila jsem smrťáka a nalila dva panáky. Do posledního detailu jsem potenciálnímu švagrovi vykreslila svou telefonní anabázi. Domluvili jsme se, že rodičům neřekneme vůbec nic, mysleli by si, že mi hrabe. Petr navrhoval, abych tomu chlápkovi do telefonu vysvětlila, že se mi starej nevrátil z dovolený, kterou si asi domluvil u něj, a co že to jako znamená.
„Seš blbej? Ten chlap mi s klidem řekne, že neví, o čem mluvím, že si u něj nikdo nic nedomlouval, anebo mi to položí a já už se nikdy nic nedozvím. Nebo mi někdo přijde příští ráno podříznout krk, protože jsem se zapletla do mezinárodního obchodu s drogama. Na tohle se musí delikátně. Je to prostě nějaká hra, nevím, třeba nevinná… Ale dokud nebudu vědět, že je opravdu nevinná, tak ji prostě budu hrát. I kdybych tam měla odletět sama.“
„Nejseš normální,“ protestoval Petr, „ty by ses vážně sebrala a letěla tam? Vždyť nevíš, kam letěl, Amazonka je brutálně veliká.“
„Když budu znát ten klíč, heslo, pak budu vědět přesně to, co věděl Lukáš. Možná věděl víc, možná byl organizátor celýho toho obchodu, možná to heslo sám vymyslel. Když budu znát klíč, budu podstatně dál. Přestanu bojovat, popluju po proudu. Rozumíš? Floating with the flow.“
„Nech si tu svou angličtinu, vím, že seš dobrá. Co když se ale mýlíš? Co když je tohle jen nějaká další agentura, s kterou Lukáš neodjel. Třeba neznal klíč, třeba ho nenašel, a tak letěl sám, prostě někam jinam.“
„Petře, Lukáš miloval křížovky, vždyť to víš, pořád to jeho sudoku a podobný nesmysly, tohle mu přece naprosto odpovídá.“
„Jo, to jo, ale ten tvůj mezinárodní organizovanej obchod s ,čímsi’ tomu neodpovídá.“
„Hele, Peťo, já nevím, jediný, co po tobě chci, abys rodičům neřekl ani slovo, a až budeš doma sám, prohrabal všechny věci, který by tam Lukáš ještě mohl mít, cokoliv, kde je zmínka o Brazílii, jakejkoliv divnej předmět, něco, já nevím co, klíč, klíč, heslo…“
„To je teda vážně jak ve filmu, nežijeme náhodou ve střední Evropě v třetím tisíciletí?“ znechuceně okomentoval moje rostoucí vzrušení Petr.
„Jo, právě že žijeme. Dneska je možný úplně všechno.“
„Vsadím se, že to tvoje všechno bude nakonec úplně obyčejný… Abys nebyla zklamaná a on neležel někde v nemocnici se zlomenou nohou a bez mobilu. Však ho znáš, někdy je to hroznej ignorant. Pozítří se tu objeví s nohou v sádře, tak se ho na ten tajemnej klíč můžeš zeptat,“ rozesmál se Petr.
Ale v tom smíchu znělo cosi křaplavého, jako by v něm drnčel strach. Bál se. Taky se bál, že se Lukášovi něco stalo. A třeba se bál, že Lukáše nezná, stejně tak, jako já. Tichá logika nám oběma napovídala, že kdyby ležel v nemocnici, tak by mohl někoho poprosit, aby se s námi spojil, teda pokud by byl při vědomí… Ale v případě, že by ho zabásli s pár kily koksu, tak ho rozhodně nikam volat nenechají.
V nastalém tichu jsem nalila ještě dva pořádný panáky a pak jsme za neustálého pozvolného dolévání až do půlnoci vymýšleli, co by mohlo být klíčem. Tisíc nápadů, z toho asi tři smysluplné. Pak se skorošvagr rozloučil a já se svalila do postele. Tak, jak jsem byla. Žádné čištění zubů, žádné odličování, žádná chuť, jenom vysoké procento alkoholu v krvi.

Úryvek druhý.

str. 31

Letadlo „tropické amazonské“ přistálo asi o hodinu později, než bylo plánováno. Nikdo se tomu ovšem nedivil, nikdo nenadával tak, jak jsem byla zvyklá z Evropy. Jen já pomalu ztrácela nervy v příšerné frontě směřující k boxu imigračního úředníka. Lidi spolu živě diskutovali a pomaleji než pomalu se posouvali směrem k malým plastovým budkám, ve kterých seděli 3, pouhopouzí tři úředníci. Ještě že mě napadlo si dopředu zabukovat hotel, ztratila jsem tím status podezřelého baťůžkáře a vyzáblej chlápek s tmavýma očima a přísným pohledem hlasitým mlasknutím razítka ztvrdil fakt, že mě stát Amazonas přijímá do svého lůna. Jo, lůno, to byl ten správnej výraz. Kdyby se dalo z okýnka airbusu vypadnout, tak už bych ležela rozplácnutá někde v džungli. Něco tak úchvatnýho jsem ještě neviděla. Krajina, nad kterou jsme letěli, působila jako obraz romantického malíře – megalomana. Chundelaté kadeřavé lesy, lesy a nic než lesy, desítky, stovky, tisíce kilometrů, protkané nesčíslnými nitkami řek, tmavě zelená se mísila se světle zelenou, voda byla chvíli skoro černá a o kousek dál zase žlutěbéžová. Všechno to působilo jako chybně vybarvená učebnice biologie s obrázkem nějakého neznámého obřího tvora, kdy krevní řečiště zářilo zlatě a tmavomodře, černě a hnědě – tepny, žíly, kapiláry… místy v nich svítil skoro bílý písek a všude kolem ta zelená kůže. Připadala jsem si, jako bych přistávala na Pandoře a vzpomněla si na všechny svoje pocity, který jsem zažívala při 3D promítání Avataru. Vsadím se, že Cameron a všichni ti jeho výtvarníci a animátoři nasbírali svou inspiraci tady. Čirá nádhera, skutečné lůno Matky Přírody. Aspoň malá náplast na můj stále rostoucí strach. A čas běžel. Bylo už kolem jedné, nemohla jsem riskovat trmácení se k hotelu autobusem. Jinak bych svou důležitou schůzku prošvihla. V letištní směnárně jsem vyměnila nějaká eura a v duchu děkovala Lukášovým rodičům, kteří mi po Petrovi poslali obálku s tisícovkou dolarů. Předal mi ji při loučení na frankfurtském letišti. Ani jsem se nebránila.

Úryvek třetí.

str. 55

José nastupoval do loďky. No tohle. To je snad až drzost. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Jednoznačně jsem byla na správný cestě. Asi bych měla absolvovat všechno to, co absolvoval Lukáš. Jenomže zítra si s sebou mám vzít všechny věci. Jak dlouho bude celá výprava trvat. Vždyť nic nevím. Proč mi to José neřekl?
„José, nemůžeš zavolat svému kolegovi, aby se zeptal na mého přítele? A kdy se mám vrátit z té výpravy, jak dlouho potrvá?“
Najednou jsem byla vetřelec. José se zatvářil, jako bych se znovu ptala na věci, které mi právě hodinu vysvětloval. „Nebudu volat kolegovi. Znáš podmínky. Znáš podmínky, na nic se mě neptej. Já se jen starám o tvůj dnešní a zítřejší výlet. Omlouvám se, ale budu muset jet.“ Natáhl ke mně ruku.
Byla jsem zděšená, naštvaná, překvapená a zahanbená zároveň. Byla MOJE chyba, že jsem neznala podmínky. Nevěděla jsem, co mám říct, jak mám reagovat. Podala jsem mu ruku a zkusila větu poslední záchrany: „Ale kolik to bude stát dnes večer? A zítra? A koho se můžu zeptat na toho svého přítele?“ To už se na mě skoro zamračil.
„Kolik? Nic. To je přece součástí smlouvy. Znáš podmínky. Mě se na nic neptej. Uvidíš sama. Uvidíš. Užij si dovolenou. Šťastný pobyt.“
Muž v lodi nastartoval motor. José změnil svůj výraz na „opět zdvořile usměvavý“, hlavně že jsem nekladla další otázky, na které neuměl odpovědět.
„Bylo mi potěšením. Nezapomeň. Tohle místo, dnes v osm třicet a zítra v jednu…,“ jeho hlas se ztratil v hluku lodního motoru. Zmizel i s lodí dřív, než jsem se vůbec stačila nadechnout a vzpamatovat z dalšího šoku, který mi tenhle tajemný výlet připravil.
Užuž jsem si myslela, že všechno pevně držím v rukou. Teď mám domluvenej na noc pofiderní výlet za mladýma krokodýlama. V uších mi zazněl Áaronův hlas a jeho nadšení nad noční vyjížďkou. Jestli se nepletu, říkal, že jel v noci na kajmany taky sám. Že by byl číslo 2? Pokud by byl číslo 2, tak na rozdíl ode mě znal podmínky. Určitě dostali nějaký itinerář, věděli, jak dlouho na Amazonce budou a kolik je to bude stát. Lukáš by rozhodně nevyhodil spousty peněz za luxusní individuální dovolenou pro jednoho. Co by ale uvítal, byla třeba práce na farmě za pobyt a stravu a možná k tomu i pár výletů. Možná výlet končí na nějaké maniokové farmě, kde „alternativní“ turisti půl dne pomáhají při práci…
Courala jsem se, s hlavou úplně popletenou, zpátky do města. José mi nedal ani vizitku, ani telefon, měl jen svůj úkol, ten si splnil. Nahrnul do mě spousty údajů o městě, státu a nakonec i řece, někomu sdělil, že výprava je kompletní, a tím to pro něj skončilo. A kdo jsou ti… ka ka… kolokos nebo kablokos, kalokos??? Já se snad odsud, z toho zpropadenýho města nedostanu. Nevím o nic víc než včera. Snad jen, že bych mohla být členem skupiny o třech lidech, kteří patrně přiletěli asi v tyto dny, a já jsem poslední. Celej systém této dovolené vypadá jako nějaká hra, kde si výsledek asi musím nějak zasloužit. Zatím svou chytrostí. Tohle by se Lukášovi strašně líbilo… tedy jedna jediná indicie, že bych mohla být na správné cestě. Ale nikdo se mnou nechce pořádně mluvit. Krátce mi něco sdělí, a zase zmizí. Včera v noci jsem skákala do stropu s tím, že si dnes s Josém promluvím. Ale hra zjevně neskončila. Všechno pokračuje dál a je to tajemnější a tajemnější. Jenom ti kajmani a růžoví delfíni jsou asi úplně normální…
Všechny myšlenky se převracely a rolovaly v hlavě, v uších mi pořád zněla Josého brazilská angličtina a jeho rezolutní tón: Ju nou kondyšns, ju nou kondyšns, ju dount ásk enyting, ju vil sí evryting et dí end. Ju vil sí, ju vil sí. JO, José, možná uvidím, ale kdy? Zítra? Pozítří? Za týden?

Úryvek čtvrtý.

str. 229

Podařilo se! Tenký proužek kouře se vznesl nahoru. Bubny ztichly. Narovnala jsem se a cítila se jako vítěz vítězů. Otočila jsem se do strany, tyrkysová ryba se ke mně přiblížila a velkým obřadným gestem mi pokynula, že teď je řada na mně, že je čas, abych tancovala já. Masky čekaly, co udělám. Dlouze se ozvaly Agaminy píšťaly.
„Dance!“ zaslechla jsem z davu.
Zkusila jsem jeden, dva kroky vpřed, semínka na mých kotnících zachrastila, bubny odpověděly v ozvěně. Dav udělal přesně co já. Našlápla jsem na paty a zhoupla se do boku, poskočila, připojila gesto ruky, podobné tomu, které před chvílí použila tyrkysová ryba. Masky zopakovaly to stejné. Bubny zavířily a nad prostranstvím se pozvolna začal roztáčet rytmický vír. Přesné i pozvolné, smyslné, živočišné pohyby. Pravidelné, naléhavé, přirozené, provokující. Dopředu a dopředu a do boku, úkrok, vítr ve vlasech a přivřené oči. Tempo se zrychlovalo, ohně loučí se rozmazávaly, bubny a jejich hlasy se rozrostly a zněly nad Amazonkou, píšťaly ovládly vzduch kolem, spoutaly ho a vynesly k nebi. Znovu se rozezněl ostrý táhlý hvizd a bušení drobných paliček zrychlilo rytmus. Někdo z davu mě chytil za paži a táhl mě mezi další masky, v tom okamžiku jsem se stala článkem tančícího řetězu. Nebylo jasné, kdo udává tempo, ale pocit sounáležitosti a blízkost nahých lidských těl… živočišná a přímočará energie mě naprosto pohltila, nutila mě poskakovat do rytmu, kroutila mými kotníky, zvedala mé palce, vystřelovala má kolena směrem k prsům. Bubny převzaly nadvládu. Poroučely každému pohybu… vše se zrychlovalo, točilo ve víru, nevnímala jsem už okolí, jen rozmazané, rychle se pohybující barvy… rychleji a rychleji, hlasitěji, hlasitěji, bing a bing a dong dong, bingabinga dongdong, bingabinga dong!!! Čísi ruka mě zatahala za vlasy, ztratila jsem rovnováhu, další ruce mě chytly, moře rukou, desítky, zvedly mě nahoru, ležela jsem ve vzduchu, vznášela se dva metry nad zemí, letěla nad hlavami ostatních masek. Bubny vířily, píšťalky řičely, že jsem až ztrácela sluch, cizí ruce mě nesly, byla jsem vzrušená, pode mnou stále pulzoval tanec, náhle jsem se ocitla na vyvýšené plošině, ruce mě položily na velkou dřevěnou lavici, mezi nohama se to sevřelo, blížil se mohutný orgasmus, velké a krásné masky se skláněly nade mnou, u kolen a loktů jsem cítila tlak, čísi prsty, pak bolestivý stisk, někdo mě přivazoval…, masky mě přivazovaly k lavici. Vzrušení se smísilo se strachem, bubny změnily rytmus na dlouhé monotónní údery, někdo mi nadzvedl hlavu, sejmul masku, zářivá postava, tmavá jako temná noc, mi tlačila cosi k ústům…