Úryvky z knihy Hračka

Úryvek první.

str. 95

Ráno bylo úplně normální, jako by se nic neudálo, jen zvláštní pachuť na jazyku. Slečnu s kávou jsme dovnitř nepustili, Dirck si podnos vzal mezi dveřmi a slečna se vyděsila, zda se něco nestalo, má přece na tváři krev, jestli je v pořádku a jestli nepotřebuje pomoct. Odbyl ji studeně a vrátil se za mnou do toho neskutečného nepořádku, který jsme my dva v noci vyrobili. Nezajímal se, kdo to uklidí, byla jsem to já, nestála jsem o pověst ženy, která se zabývá woodoo nebo jak by to kreolky nazvaly. Ještě by jim k tomu chyběl mrtvej kohout, musela jsem se smát. Dirck se snažil vychutnat si svoji každodenní kávu s cigaretou, ale nešlo mu to. Nešlo nám to oběma. Nešlo nám nic. Žádné úsměvy, žádné pocity, jako by všechno kolem zkamenělo, rozhostila se podivná rozladěná atmosféra, téměř jsme nepromluvili, jako kdyby nebylo co říct. Odešel skoro bez rozloučení a mně to nijak zvlášť nevadilo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako by se něco zlomilo. Vrátila jsem se do svého pokoje a prospala skoro celý den. Pozdní odpoledne jsem trávila se svými přáteli na malé pláži nedaleko hotelu a jakákoliv myšlenka na Dircka mne lehce znechucovala. Bylo to, jako když se strašně přejíte svého oblíbeného jídla, a když na něj pomyslíte, je vám špatně. Až jsem si v tom pocitu libovala. Dirck na tom byl patrně stejně, večer mě nikde nehledal, mě to nemrzelo a na otázky přátel, cože to má jako znamenat, jsem klidně odpovídala, že si přece od sebe musíme čas od času odpočinout. Utěšovala jsem se, že za ním na druhý den půjdu do kanceláří, do mého odjezdu zbývaly už jen dva dny a vyčítala jsem si, že to celé s tím obřadem asi byla chyba a my už teď spolu nemáme co objevovat. V pozadí byl strach, že se celá naše vášnivá romance zlomila a upadla do stavu nudy stojatých vod.

Pozdě v noci jsem se probudila. Něco nebylo v pořádku. Skoro jsem nemohla dýchat, jizva na ruce bolela. Polkla jsem, nebylo mi dobře, byla jsem zpocená, měla jsem žízeň a zase pocit té zvláštní pachuti na jazyku. Celá sklenice vody nepomohla, ani ta další. Převalovala jsem se ze strany na stranu a v hlavě se mi začal odvíjet neodbytný kolovrátek, stále se opakující Dirck a včerejší obřad. Každý detail mi probíhal znovu a znovu před očima, při pohledu na hodinky jsem s nádechem jisté hrůzy zkonstatovala, že je to přesně čtyřiadvacet hodin, kdy se obrazy v mé hlavě odehrávaly v přímém přenosu. Co to má znamenat, proč zrovna 24 hodin? Problém byl v tom, že obřad samotný jsem si sice pečlivě nastudovala z těch útržků, které jsou po celém světě k dispozici, ale co mělo následovat potom, to jsem už nikde nenalezla. Nikdo o tom nepsal. Neznámá tichá hrůza mi začala pronikat tělem. Co když jsem něco podstatného přehlédla, co když jsme někde udělali chybu? Proč je mi sakra tak zle? Za chyby se v téhle branži může pekelně zaplatit. Já nechci umřít, nebo co… Sakra, co mám dělat? Kdybych se alespoň tak nebála. Zírala jsem v polotmě do stropu a pak byl v mém mozku už jen on, detaily jeho těla, jeho úsměv, slzy, útržky rozhovorů, znovu a znovu, části gest a pohledy, jako by někdo do mé hlavy vysypal obrovskou mozaiku malých rozstříhaných kousků toho muže. Do rána jsem nespala. Ani vteřinku. Bylo mi děsně zle, uvědomila jsem si, jak moc po něm toužím, bolelo mě u srdce, nebo snad duše, jestli s tím v tom okamžiku měla co dělat, musela jsem ho vidět, byla jsem si stoprocentně jistá, že cítí a prožívá totéž. Také jsem věděla, že mi to nikdy nepřizná, nikdy to nepřizná nikomu a o obřadu také nikomu neřekne. Musela jsem ho vidět!

Bylo ještě velmi brzo, slunce už pálilo, ale hotel stále spal, jen pár zaměstnanců si tiše plnilo své povinnosti. Naštěstí jsem přesně znala Dirckovy zvyky, vyběhla jsem tedy nalehko na silnici, která spojovala hotel s budovou Starého kasina, za chvíli tady pojede na motorce, dělal to vždycky, i když pěšky to trvalo sotva deset minut.
Stála jsem v ranním slunci a srdce mi bušilo, ten rozhovor nebude příjemný, on si zase bude hrát na hrdinu, ostatně jak jinak. Objevil se před hotelem, uviděl mě už zdálky, předstíral, jako by se nic nedělo, nasedl na stroj, za pár vteřin už stál u mě. Z jeho tváře se na mne dívala směs pýchy, únavy a nepřátelství. Pýcha? Klasicky. Byla jeho součástí, tím mě fascinoval. Únava? Samozřejmě. Já na tom byla stejně. Ale nepřátelství? Já za to přece nemůžu, chtěl to taky. Svobodně jsme se rozhodli. Oba. Tehdy jsem to nechápala, dnes už to vím. Nespal. Nespal celou noc, jako já. Byl na tom přesně jako já, ale nechtěl si to přiznat. A už vůbec to nemohl přiznat mně. Já pro něj byla strůjcem všeho, jak by mi tedy mohl přiznat, že mi za posledních pár hodin zcela podlehl. Že propadl našemu vztahu. Proto to nepřátelské pohrdání. Ale já žádnou vládu nepřevzala, nemělo však smysl něco vysvětlovat, vězela jsem v tom sama až po uši, stejně jako on. Ale to on nevěděl. Začala jsem o překot: „Vím, žes nespal.“ Na jeho obličeji byly patrné výrazné známky alkoholu, nejspíš tím léčil problémy dnešní noci, ostatně nejenom ty a nejenom dnešní noci. „Nespal jsi, stejně jako já. Mám tě pořád v hlavě. Včera jsem si myslela, že se vše změnilo, že už tě nepotřebuju, ale teď vím, že všechno je jinak. Jsem do tebe blázen, myslím na tebe každou vteřinu, každou minutu, musím s tebou být co nejvíc, musíme být spolu – máme už jen dva dny!!! A co budeme dělat potom, to už si vůbec nedokážu představit.“ Byla jsem tak otevřená jako ve svém životě ještě nikdy, chrlila jsem to na něj a nepřemýšlela o tom, zda působím směšně nebo trapně nebo snad uboze. Bláhově jsem se domnívala, že z něj vypadne kloudná odpověď. Kdepak.
Dirck nebyl Tom, nedokázal se povznést nad svoje vlastní divadýlko a hlavně nechtěl pojmenovávat věci pravým jménem, rád se viděl jako oběť anebo jako modla, jen nic mezi tím. On si pořád musel něco předstírat, nejenom ostatním, ale sám sobě, což bylo to nejhorší. „Něco ti řeknu,“ zadíval se na mě, „ty jsi, Markéto, pirátská loď,“ chtěl si vychutnat mou reakci na úchvatný výplod svého intelektu. „Uvidělas mě, rozhodla ses, že zaútočíš, přepadlas mě a teď si mě chceš stoprocentně podmanit. Já tě varoval, že nejsem lehce k mání, nenechala ses přesvědčit. NEMÁM zájem o žádnou lásku a NEMÁM zájem o žádnou ženu. Přišla jsi do mého života ve špatnou dobu, já ti NEMÁM co nabídnout, možná později, a tak to musíš nechat času. Rozumíš? Teprve čas ukáže, jak se náš vztah vyvine. Jak mi vůbec můžeš tvrdit, že jsi do mě blázen!!? Po nějakých třech týdnech? To se ale dokážeš rychle zamilovat! Mně to trvá dlouho, já si nehraju s těmahle věcma tak jako ty!“ Byl ledový až nenávistný. Ne, to nebylo to, co chtěl říct nebo co by říct měl, jeho srdce bolelo, hrozně ho bolelo, věděl, že nám čas protéká mezi prsty, taky to věděl, a lhal, vědomě a zle lhal sobě a mně. Chtěl mě zranit, ublížit mi, odehnat mě od sebe. Ano, za každou cenu mě chtěl odehnat, ale sám odejít nechtěl. Přál si, abych odešla já. Abych to já za něj vyřešila, bláhově doufal, že potom bolest zmizí. A všechny emoce s ní. Vnímala jsem všechno, co uvnitř cítil. Prožívala jsem ve svém těle vše, co on v tom okamžiku prožíval, tak jako bych to byla já, jako bych teď stála naproti sobě samé a mluvila k sobě. Bolelo ho to víc než mě, věděla jsem to, mně už nemohl nic namluvit, naše společná krev mi přesně předávala veškeré informace. On si ještě tuto zrůdnou a současně úchvatnou vazbu neuvědomil. Neměl možnost si ji vychutnat. Já nic nepředstírala, on ano a já to věděla.
„Teď máš dva dny, Markéto, ale na co? K čemu je chceš použít? Jestli chceš, můžeme spolu zase spát, mám sice pocit, že tě to se mnou nebaví, ale prosím. Takže trocha toho sexu a dál? Jestli nemáš s kým pít, tak to ti nabídnu opravdu rád. Pak odletíš zpátky do Evropy a co? Neočekáváš snad ode mě, že ti budu věrný. Co bych ti měl slibovat? A za co? Za těch pár dnů, co jsme spolu prožili? Za ty sladké řečičky? Za těch pár orgasmů? Můžu mít tuny kreolek a nabídnou mi to stejné. Budou mlčet, budou se usmívat a věř mi, že nejsou tak hloupé, jak si ty myslíš, takže bych nějaký ten uspokojivý intelekt k sobě třeba taky našel. A rozhodně nebudou tak náročné a komplikované jako ty.“ Ztišil teď svůj hlas, a přestože venku už bylo v té době skutečné teplo, kolem nás se rozhostila Antarktida ve své nejzuřivější podobě. Já – a komplikovaná? Co to mele? Tón jeho hlasu byl naléhavý a plný nenávisti: „Já ti nemám co nabídnout. Vezmi si přátelství, to ti dát můžu. Ale lásku? S tím nepočítej. Já nechci žádnou další bolest!“
„Ale ty už ji máš!!!“ Téměř jsem zařvala. „Co mi to tady hraješ? Já přesně vím, co cítíš, vím to!!! Cítím to za tebe, od poslední noci se něco změnilo a ty to víš taky. Nebraň se mi, nebraň se, já ti neublížím a nezklamu, jako to udělala nějaká ta ženská předtím. Nebraň se, láska může být krásná. Nádherná. A jestli chceš vědět, tak bolest k ní patří. Odletím, začnu se okamžitě intenzivně učit anglicky, abychom jeden druhému líp rozuměli, vrátím se za tebou, hned jak to bude možné, třeba už za měsíc, tak vydrž a dej nám šanci. Nic po tobě nechci, svoje prachy si strč někam, já si vydělám dost. Copak jsi ještě nepoznal, že nejsem žádná ta typická husa, o kterých jsi předtím mluvil? Copak vážně nic nechápeš?“
Díval se na mě, rozkročený na motorce, obě ruce na řídítkách, mlčel. Výraz jeho tváře nevykazoval žádné změny nálady, jen trochu víc únavy. „Musím jet, nechoď za mnou do kanceláře, potřebuju se soustředit na práci. Večer mám v hotelu návštěvu indického velvyslance, nevím ještě, jak to bude.“ Otočil se, nastartoval a odjel.
Bestie jedna. Zatracená krutá svině! To udělá teď! Blbeček! Teď, těsně před mým odletem. To teda ještě neví, co ho čeká. To si měl rozmyslet před včerejší nocí. Teď se mnou bude bojovat do konce života. Tele jedno. Tele je to. Nevěří na nic. Ani na sebe. Nechá nás TO udělat a teď bude sobě i mně ničit život. Jasně že ta vazba funguje, už teď funguje a dává o sobě pekelně vědět. Potřebovala jen 24 hodin. A on si myslí, že to zlomí svou vůlí. Směšnej je. Hamlet jeden zasranej. Nenávidím Shakespeara a všechny jeho úchvatné inspirativní postavy.
Courala jsem se zpět ke svému pokoji a usilovně přemýšlela, co dál, co budu dělat. Nevydržím nevidět ho celý den. Zoufale jsem sebou práskla do postele. Neuvěřitelné, nemožné – asi jsem okamžitě usnula.

Úryvek druhý.

str. 179

Nadšeně jsem se řítila ostrovem. Spokojená sama se sebou jsem zářila možná ještě víc než William, usmívala jsem se na všechny strany. Sluníčko už zase lezlo, ale nebylo žádné vedro, nic mě nebolelo, těšila jsem se na kávu, sladkosti a Tomáše, který měl večer přijít. Zkrátka ideální podmínky k tomu být šťastná. Zahnula jsem na hlavní cestu, vedoucí k vilám, a zahlédla dvě vozítka, blížící se od heliportu. No to snad nemůže být pravda, to jsou oni!!! Vracejí se z Alfonsu, on řídí, ona sedí vedle něho a za nimi pikolík s věcmi v druhém autíčku. Tak co teď? Buď pojedu šíleně rychle, budu vypadat jako totální blázen, ale překřížím jim cestu v takové vzdálenosti, že je nebudu muset pozdravit. Nebo se zastavím, z nějakého důvodu, to tedy nevím z jakého, a budu předstírat, že třeba něco opravuji na autě. Ale co? Jsem pitomá? Na tom se nedá vůbec nic opravovat, je to jakási elektrika nebo solární pohon a buď sešlápneš plyn, nebo brzdu, a to je všechno. Málem jsem se začala sama sobě chechtat, ale byl to vážně spíš průšvih. Tom už mne viděl, to bylo jasné. A ona taky. Já ovšem neměla sluneční brýle. Mohli leccos předstírat, ale já? Blížili jsme se k sobě a musím přiznat, že ti dva vypadali na tom vozítku děsně připitoměle. Byli tam hrozně nacpaní. Ona s těma svýma velkýma pospravovanýma prsama a zadkem a Tomášek se svými širokými rameny a postavou bodybuildera. Nechápala jsem vůbec, jak se tam vlezli. Ona určitě trvala na tom, že pojedou spolu, on samozřejmě neprotestoval a pak to dopadlo takhle. Měla jsem z toho děsnou srandu, téměř jsem začala kuckat smíchy, no to bude ostuda. Za chvíli se mineme. Při vší úctě k mému miláčkovi vypadali ti dva prostě jako dva tlustí velikonoční zajíci s velkýma černýma slunečníma brýlema, trčící vedle sebe ze záhonu s přiblblým a důležitým výrazem ve tvářích. A bylo to TADY. S úsměvem od ucha k uchu (vpravdě se museli divit, co se mi asi stalo) jsem je minula. Dáma vteřinku před tím ostentativně položila svou ruku na Tomovo koleno, nic s tím neudělal, co by taky mohl. Oba se dost pokřiveně usmáli, každý trochu jinak a já jsem pokynula na pozdrav. Víc nebylo nutné. Jediné, co mě mrzelo, že jsem se před startem do zaměstnaneckého kempu nijak zvlášť neupravila. Tedy žádný extra make-up, žádné extra oblečení, ale zase jsem vyzařovala spokojenost a štěstí. A SÍLU. To museli ti dva velikonoční zajíci cítit. Tak jsem zvědavá, jak to miláček vyřeší, teď má jedinečnou šanci navázat na naše náhlé a nechtěné setkání a jako si vzpomenout, že by si zameditoval. Uvidíme, jak to zvládne. Na bojůvky mezi nimi to nevypadalo, dáma se na mne dokonce usmála, i když nuceně, tedy – příměří vyhlášeno. Ale na jak dlouho?
Káva a zákusky, ale před tím ještě smažený camembert v krustičce z roztlučených lískových jader, přelitý ručně presovanou ostružinovou omáčkou. Jak snobské! A jak úžasně to chutnalo, musela jsem po pravdě přiznat, že to bylo o něco málo lepší než náš český smažák. Věděla jsem, že dnes už mě žádná práce nečeká, a tak jsem se vyvalila na sluníčko, abych si užila ještě těch pár odpoledních paprsků. Každých deset minut však stále někdo vyrušoval telefonem. Napřed manžel v krátkém a příjemném rozhovoru, zajímalo ho, kdy už se konečně objevím. No, tak za čtyři pět dnů, nevěděla jsem přesně. A byla to pravda, zapomněla jsem se Toma zeptat, kdy vlastně odlétají. Raději na to nemyslet, udělalo se mi okamžitě špatně. Ne. Klid. Ještě mám určitě nejmíň pět dnů, ne-li víc. Potom volali z recepce, že se můj klient z vily č. 12 zastaví kolem šesté večerní, aby se domluvil na dalším meditačním sezení. Hmm… tak na meditační sezení se chce Tomášek domlouvat. Jistě, a ano… odpovídala jsem a usmívala se jako měsíček na hnoji ve vzpomínkách na naši poslední pomalou ranní meditaci. Holt, silné spirituální spojení. J A mezi tím zazvonil telefon ještě dvakrát, ale nikdo se neozýval, bylo to hluché. Že by Tom? Nesmysl. Nebo ona? Sakra, ale proč? Spíš se někdo spletl. A pak už jsem se jen povalovala a přesně plánovala, co si vezmu na sebe, abych byla výjimečně pěkná, a přesto trochu jiná než včera. Vážné a seriózní starosti. Že se nestydím. Něco takového by mi asi řekla maminka. Do sprchy jsem šla o něco dřív, jen se hezky do hlaďounka vyholit, nehty přelakovat, ať klient z vily číslo 12 v těch šest vážně kouká.
Kolem třičtvrtě na šest jsem byla perfektně připravená, atmosféra mi připomněla ten první den, to první odpoledne, kdy jsme se setkali tváří v tvář. Vzpomínala jsem na všechny detaily a měla jsem skvělou náladu. Dnes byl vcelku úspěšný den. A ten spánek dopoledne mi moc pomohl, bez něj by to patrně vypadalo všechno jinak.
Zvonek na bráně! Dnes ale spěchá, chlapeček. Že by byl tak natěšenej? A to už pro změnu zase spěchala já. V široce otevřených dveřích stál Walter!
A vůbec se nerozpakoval vstoupit bez vyzvání dovnitř. Hlučně za sebou zabouchl a široce se usmál. „Na? To je překvapení, co? Vypadáš nádherně. Já věděl, že jsi tady, párkrát jsem si tě odpoledne prozvonil, tos netušila, co?“ Připadalo mu to všechno asi hrozně vtipné. Nebo byl ve skvělé náladě pořád. Takový zářící a pozitivní. Netušila, blbečku, ale teď už vím, kdo to opruzoval do telefonu. To jsou mi ale pubertální zvyky. Vypadal hezky, to jsem musela připustit, široká ramena, na rozdíl od Toma si asi víc potrpěl na trička. Rázoval si to rovnou na terasu a začal se motat kolem stolu, zatímco mluvil, prohlížel si gazebo a bazén, a také výhled a cestičku k pláži, zkrátka okolí. „Máš to tady pěkné. Vlastně skoro stejné jako já. Jak dlouho už tady jsi?“ „Čtrnáct dní.“ Co mu taky budu víc povídat. Stejně ho to nezajímá. Jde mu jen o jedno. Opřel se svými hýžděmi o stůl, nemohla jsem si pomoct a vzpomněla si na polonahého nádherného Tomáše s jeho krásným obřezaným pérem, které mu trčelo k nebi. V hlavě však okamžitě varovný vykřičník. Bacha TOM! Tom přijde. Musím Waltera za každou cenu vyprovodit, a to pokud možno okamžitě! On mezitím pokračoval ve své litanii, na kterou v podstatě ani neočekával odpověď. „Tak čtrnáct dní, to je tedy věčná škoda, že jsme se poprvé viděli až včera večer. Ale bylo to skvělé. Jen ty jsi pak někam zmizela a já už tě nenašel. Ve své vile jsi nebyla, zvonil jsem. No, žádnej problém. Vše si můžeme vynahradit. Mně nevadí, že jsi o trošku starší, líbí se mi to.“ Jak sebevědomé, ale už abys vypadl, blbe. Kdybych ti řekla, že jsem v té době, cos mne tady včera večer hledal, šoustala s Tomem na posedu, asi bys koukal jinak, nádhero německá. „No, já jsem tu pouze na deset dní a z toho mám už sedm za sebou,“ založil si samolibě ruce na prsou. „Už jsem se dvakrát potápěl, jeden den jsem byl plachtit, pak jsme lovili mečouna a koukl jsem se na Praslin do pralesa. Dost zajímavý. Jinak ale… pro mě málo akce. Škoda že jsme se nepotkali dřív, mohlo to být všechno daleko hezčí.“ Zadíval se na mne, jako by čekal souhlasné nadšení, a já zoufale přemýšlela, jak ho vykopnout, i když normálně bych byla potěšena návštěvou tak hezkého muže. Pokračoval: „Tak, zlatíčko, co kdybych tě večer pozval na večeři? Co na to říkáš?“ Lehce mne chytil za paži a snažil se mne táhnout k sobě: „Hezky voníš. Co kdybychom si dali teď malý předkrm.“ Ukázal mi zase ty svoje krásné německé zuby bez jediné plomby a přiblížil se nebezpečně blízko.
ZVONEK!
Já ZEŠÍLÍM… Ne, ne, ne, ne, to nemůže být Tom, teď to ještě nesmí být Tom! Pomoz mi někdo! Hrůza mě totálně umrtvila. Tak to bude náš konec. Tohle nikdy nepochopí! Walter u mě ve vile. Po včerejšku!!! Jen my dva. Po té jeho šílené scéně včera v noci to prostě nemůže pochopit. A já ho ráno ještě zapřísahala, ať hlavně nemá nic s manželkou. Já nemůžu otevřít, on okamžitě odejde. Uvidí Waltera, otočí se na podpatku a odejde. Už ho nikdy neuvidím. Neotevřu. Ale když rychle neotevřu a on se pak dozví, že tady byl Walter, bude všechno ještě horší. S hrůzou jsem pomalu otvírala bránu, Walter asi někde za mými zády vyšel sebevědomě zpoza rohu a můj sebezáchovný pud začal jednat za mne. Obličej se mi zkřivil do naprosto znechucené grimasy, Tom na mě překvapeně zíral a ještě dřív, než se mi koukl za záda, dřív než stačil něco říct, jsem tiše zasyčela: „Walter je tady, já se ho nemůžu zbavit.“ A obrátila jsem oči v sloup. „Á, Thomas aus Amérika,“ zaslechla jsem za sebou rádoby familiární tón. Ale Tom neměl náladu se kamarádit. Výraz jeho tváře mi ho připomněl v jedné z filmových scén těsně před tím, než vyvraždil polovinu mafiánského klanu. Rysy mu ztuhly, sevřel rty a vrhl na chudáka Waltera děsivě nepřátelskej pohled. „Myslím, že seš tady na špatným místě.“ Tak takhle ledovej a výhružnej hlas jsem od Toma ještě neslyšela. Použil veškerý svůj hollywoodský talent a Walter okamžitě pochopil. Kupodivu se ihned stáhl: „No promiň, promiň. To jsem tedy opravdu nevěděl.“ Proklouzl kolem Toma, ještě se krátce otočil mým směrem, „tak ahoj“ spolu s pokusem o úsměv a skoro už na chodníčku k parkovišti procedil k Tomovi, rádoby bodře: „Člověče, ty snad tady máš manželku, ne?“ Thomas na něj koukl, ale opravdu zle. Řekla jsem si, no tak teď po něm asi skočí, ale bylo to spíš divadlo než skutečnost. Zavřela jsem bránu a střídavě mě polévalo horko a zima. Co bude teď? „Tome, Tomáši, o nic nejde, nic nebylo, já ho nevolala, přišel sám, bez varování, prosím tě nech si to vysvětlit.“ Šel dál, já za ním panáčkovala, ani se na mne nepodíval, vypadalo to, že jde rovnou k baru, a měla jsem pocit, že se nenápadně koukl směrem k ložnicím, na postele a taky na sedačku. Snažil se to udělat tak nepozorovaně, jak to jen šlo, pak skutečně zamířil k ledničce a začal hledat nachlazené šampusky. „Nech to plavat,“ otevřel ledničku a lovil z ní láhev, kterou ráno objednal. Postele totiž byly netknuté a na sofě taky žádné otisky těl. Hodil okem ještě po venkovním stolu, tam naštěstí nestály žádné sklenice a židle nebyly odsunuty. Má výpověď byla ověřena. Testem věrnosti jsem prošla. J Výraz spokojenosti v Tomově obličeji mne v tom utvrdil. Nicméně já se s tím nechtěla takhle smířit: „Ale já to nechci nechat plavat. Walter sem přišel před chvílí a chtěl se milovat, abys věděl.“ „Ano?“ Nezúčastněná odpověď v lehce pobaveném tónu. Mačo jeden.Ať neštve, nebo ho zase vytočím jako včera večer. „To je ale překvapení. A ty, ty bys mu dala?“ Jak vulgární. Copak jsem nějaká děvka, abych někomu d á v a l a? To je slovník. Sakra Markéto, nerejpej do toho, napadlo mě, buď ráda, že on o tom včerejšku vůbec mluví, a to ještě s takovým humorem „No,“ zařadila jsem přece jen zpátečku, „tak zaprvé nikomu nedávám, aby bylo jasno, a za druhé se nemiluju s každým, kdo projde kolem. A už vůbec né po půlhodině opileckého rozhovoru z předchozího večera.“ Na Tomově tváři jsem sledovala, jak je pro něj ten včerejší večer stále citlivé téma. Otočil se náhle ke mně a přerušil mne: „A za třetí, kdyby na věc přišlo, a já neexistoval, zase tak odporný ti není.“ Nevím, co s tou láhví udělal, ale špunt z ní vystřelil a zaduněl o strop, málem v něm udělal díru. „Nechme toho,“ změna jeho hlasu jasně napovídala, že by mu mohla dojít trpělivost. Rychle jsem přešla na jiné téma. „Jak dlouho se zdržíš? Myslím teď.“ Naléval do skleniček. „Jenom krátkej přípitek, pak zmizím.“ Zarazila jsem se, nálada začala klesat. „A na jak dlouho zmizíš? Doufám, že se ještě dnes vrátíš.“ Neměla jsem na jeho přítomnost žádné právo. Snídali jsme spolu, jako kdyby to nestačilo. Má tady ženu, jsem snad pitomá? Já si skutečně nevidím ani na špičku nosu. „Já vím. Promiň, Tome. Přeháním. Jsem ráda, že jsi tady, byť jen na chvilku… A chápu, že musíš sekat dobrotu. Nechci žádné problémy. A už vůbec nechci, abyste třeba odletěli dřív.“
Díval se na mne, vychutnával si můj dychtivý a snad i trochu prosebný pohled, dávno, dávno, dávno jsem se z učitele stala pouhou milenkou, byl opřený zády o stěnu, pocucával ze skleničky bez toho, že by si přiťukl, lehce nadrzlý výraz v obličeji: „Vypadáš dost dobře, ani se tomu Walterovi nedivím.“ Pak zvážněl: „Asi už dnes nepřijdu.“ Byla to ledová sprcha, ale co jsem mohla čekat, víc už se riskovat nedalo. Přistoupil ke mně a podával mi nalitou skleničku: „Nemůžu se stavit, musím se chvíli chovat normálně, jinak jí to všechno dojde. Definitivně. Zítra ale stoprocentně přijdu a zůstanu dýl… něco vymyslím, O. K.?“ Měla jsem pocit, že z něj cítím jakýsi náznak tiché škodolibé radosti, ale taky jsem si to mohla jen namlouvat. Jako by svou dnešní plánovanou nepřítomností přebral vedení v naší HŘE O MOC. Já byla ta odstrčená pro tuto noc, on dnes rozhodoval. „Tak pojď, ťukni si se mnou a netvař se tak kysele. Nemůže vždycky všechno být tak, jak chceš ty.“ Měl pravdu, jasně že měl pravdu, ale v tom okamžiku mi vidina tiše a o samotě stráveného večera prostě vůbec nedělala dobře. A to jsem vynaložila tak děsné úsilí, abych vypadala skvěle. A na nic. Jak já tohle nesnáším.
FRUSTRACE je nejhnusnější slovo na světě, hned po SMRTI.

Úryvek třetí.

str. 209

Stál ve dveřích, vypadal unaveně a nedočkavě. Nemohl se chudák dnes celý den válet jako já. Musel hopsat za dámou po městě. Ve Victorce bylo vždycky strašné vedro a moře lidí. Tohle místo vyzařovalo spoustu negativní energie. Nesnášela jsem výlety do Victorie, vysálo mne to pokaždé jako houba. Město si člověk prohlédl ani ne za hodinu, no koneckonců nejmenší hlavní město na světě, a pak už nic, jen pár lokálů, stánky s místními uměleckými výtvory a spousty malých špinavých kšeftíků s čínským a indickým zbožím značně nevalné úrovně. To byla i pro ženskou morda, natož pro mužskýho. A už vůbec ne pro takového, jako byl Tom, jistě patřil do skupiny chlapů nenávidějících nakupování…
Protáhl se kolem mne, ani mě pořádně nenechal zaklapnout bránu a už mne držel zezadu, rty na mém krku. Naskočila mi blahem husí kůže: „Co děláš, blázínku…,“ chtěla jsem pokračovat, ale Tom byl jak smyslů zbavený, už měl svou dlaň pod kalhotami a prsty se mi dobýval do rozkroku. Druhou ruku měl pod košilí na bradavce. „Pojď, pojď, chci tě lízat, hned teď.“ Jako by těsně před tím vzal nějakou drogu, stejně tak jako to ráno při rituálu východu slunce. Táhl mi kalhoty dolů, kolem kotníků, zesílil tlak a donutil mne sednout si na zem zrovna tam, kde jsme byli, na dřevěných prknech vchodové terasy, sotva metr a půl za branou. „Ty šílíš, Tome, jsi blázen,“ já, mezitím už zase na zádech, košili vyhrnutou až ke krku, zbavená kalhot, téměř nahá, on stále zcela oblečený, prst v mém přirození, a jeho jazyk a zuby na mých bradavkách. Vypadal přece tak unaveně. Co se stalo? Musel si něco vzít, že by koks nebo extasy nebo speed nebo jak se ty svinstva jmenujou? … alkohol z něj nebyl cítit vůbec, spíš něco jako čokoláda nebo oříšky, prolítlo mi hlavou, která droga může takhle vonět. Nebyl hrubý, ale naléhavý a tak nadržený, jako bychom se neviděli tři týdny. Na nic se neptal ani nesledoval, jestli se mi to líbí, byl v jakémsi rauši, posedlý po tom, co mám mezi nohama. Pánečku, mít toho chlapa tak doma, asi mi sex začne za chvíli lézt na nervy… ale teď? Teď ještě ne. Líbal mě tam a lízal tak vášnivě a nádherně a pak na chvíli přestal a líbal mě na stehnech, hladil po prsou a počkal si na okamžik, kdy já sama ho začnu netrpělivě tlačit zase směrem dolů. Po té kratinké pauze byl zas tak jemný, jak jsem ho znala, věděl, že je to přímá cesta k mýmu orgasmu. Ležela jsem tam s nohama široce rozevřenýma, prsty si dráždila bradavky a vnímala už zase jen jeho jazyk a svoje pocity, přišlo to… Malá soukromá podzemní exploze, moje prsty v jeho vlasech a hlasitý výkřik, okolí neokolí, všechno jedno. Tom mě měl prostě zmáknutou, nedala jsem mu žádnou práci. Chvíli ležel s hlavou v mém klíně, ale jen chvilku, já byla pořád ještě mimo realitu, když on se zvedl, pohladil mě po stehně a prohodil: „Pak přijď za mnou, honey,“ a odporoučel se směrem do vily.
Nechal mne tam samotnou, nahatou, s roztaženýma nohama na dřevěné podlaze. Vedl 1:0. Už jsem nebyla jeho učitel, už jsem nebyla ani jeho milenka, teď pracoval na tom, aby se ze mě stal závislák, ponížená chudinka, která bude prosit o to, aby přišel a zas jí to úžasně udělal. Ale to ne, chlapče. Já ti ukážu, kdo na kom bude závislej. Posbírala jsem se z podlahy, hedvábný hadry jen tak v ruce, pohodila jsem je na sedačku, Tom stál u lednice a zase tam něco lovil. V puse převaloval rýžovou tyčku jako John Wayne párátko. Vypadal úchvatně, byl rozcuchaný, nevadilo mu to a stačil si mezitím rozepnout košili. No pojď, chlapče, hezky pojď, pomyslela jsem si. Prošla jsem těsně kolem něj, chytla jej za paži a začala jej táhnout směrem ke koupelně.„Musíme se umýt, pojď, chci si tě umýt.“ Nechal se, byl nadržený, potom co mi to dělal, bylo to z něj cítit. Nechal se svléknout, něžně až připitoměle se usmíval, přirození cestovalo nahoru, aniž bych se ho dotkla, a v jeho očích jsem zahlédla výraz převahy a vítězství. No jen počkej, zajíci – dneska ještě není dohráno!
Sprcha puštěná jen na půl, příjemná vlažná voda, voňavý sprchový gel. Nechal se namydlit, znovu a znovu jsem si ten gel lila do dlaní a rozmazávala mu jej po celém těle. Umývat ho nebylo potřeba, voněl i tak krásně, ale ta kluzká hmota pod mýma rukama zvyšovala rozkoš z dotyků. A o to mi šlo. Umývala jsem jej všude, mezi nohama, každé místečko a pak jeho krásnej zadek: „Otoč se, miláčku.“ Poslechl, sledovala jsem rozkoš v jeho obličeji, péro mu stálo tak, že by mohlo okamžitě explodovat. Opřel se oběma rukama o kameny, donutila jsem jej rozkročit nohy, stál tam teď jak vojáci, které postaví ke zdi před tím, než je zastřelí, a já, prsty plné mýdla, projížděla mezi jeho půlkama a dráždila jeho konečník. Srdce mi bilo až v krku, měla jsem na něj šílenou chuť – chuť tak strašnou, že bych jej při tom dokázala snad i zabít: „Předkloň se trochu,“ syčela jsem na něj a táhla jsem jej za kyčli tak, aby měl zadek co nejblíž ke mně, on uposlechl a nabídl se mi tak krásně jako nějaká děvka na rohu ulice u bordelu. Proud vody smýval zbytky mýdla, Tom zadek vystrčený na mě, tu jeho nádhernoupevnou prdel, ztrácela jsem soudnost, klekla jsem si, začala ji líbat a jemně do ní kousat, vyšpulil ji o trochu víc, v tu chvíli, rozkoší úplně nepříčetná, jsem mu roztáhla půlky, jak to jen šlo, abych se jazykem dostala až TAM, v první vteřině trochu ucukl, stud ho přemohl. „Drž, prosím tě, drž, prosííím…“ chtíč zvítězil a on se mi naprosto podvolil. Vzdychal vzrušením a já jej lízala jako smyslů zbavená, svůj obličej natlačený mezi jeho půlkama, nikdy jsem si nemyslela, že by mne mohlo něco tak pekelně vzrušit, toto zakázané místečko, toto časté tabu, u mužů víc než u žen, byl tam tak čisťounký, voněl jak miminko. Voda mu stékala po zádech, sténal nahlas, víc a víc s intenzitou útoků mého jazyka. Každým okamžikem se udělá, chytla jsem jej za penis, stačilo jen pár pohybů, sotva jsem dýchala, obličejem hluboko ponořená mezi jeho půlkama, druhou rukou ho pevně držíc za bok. KŘIČEL… on to vážně nechal plynout, přirozeně a nahlas se uvolnil. A já na svém jazyku ucítila stahy, které pronikaly celým konečníkem a vpředu vystřelovaly jeho sperma kamsi do vody, směrem ke zdi. To byla pro mě ta největší odměna. Tomovi se podlomily nohy. Stoupla jsem, abych ho objala, voda stále tekla a já se k němu tiskla a vnímala letmý třes, jež mu proběhl tělem. Opřel se o zeď, oči zavřené a pootevřená ústa. Několikrát si je olízl, jako by byla suchá, jeho půvabný obličej mě doháněl k slzám. Uau, sakra, kdyby mě tady teď s tím chlapem viděly kámošky, tak se uzávidí k smrti. Tak, chlapče, karty se obrátily, co? pomyslela jsem si. Teď je to nejméně 3:1, když se na tebe tak dívám… honey. J Jako by uhádl, na co myslím, otevřel oči, ještě plné milování, jedním pohybem zatáhl sprchu a do ticha ještě tišeji pronesl: „And the winner is…?“ – a vítězem je? A bradou lehce pokynul směrem ke mně. Pohladila jsem jej po tváři a přitiskla se k němu: „Já nechci být vítěz,“ lhala jsem. „Chci, abys byl šťastný“ – to už jsem říkala naprostou pravdu. Šťastný se mnou, nešťastný beze mne. Jednoduchá logika, kterou jsem hlasitě raději nerozvíjela. Otřela jsem ho, byl ještě celý malátný, já si vzala župan, zatímco on se pomalu oblékal. Obléká se, nezůstane tedy dlouho, jen neví, jak mi to říct. Šla jsem k ledničce, abych mu nalila víno, dřív než on si naleje whisky. Dala jsem si taky. Asi mu to ulehčím. „Ty tady nejseš oficiálně, co?“ „Nejsem.“ Jak lakonické, tatam je vděčnost za jeden z nejkrásnějších orgasmů jeho života. Tom pokračoval: „Ona tam má kosmetičku, řekl jsem, že na tu dobu vypadnu. Ale na zítřek jsem se k tobě už objednal.“ Vzal sklenici z mých rukou a pokusil se o úsměv. OMLUVNÝ ÚSMĚV. Hezké, děkuji, ale na houby, tím mě neoblbneš, zbabělče jeden. Ještě že ta scénka ve sprše byla tak výjimečná a intenzivní, pochybuju, že bys po takovémto erotickém zážitku na tu svou tlusťošku ještě vlítl, zvlášť když bude poďobaná od kosmetičky. No, dnes už člověk od kosmetiček poďobanej nechodí, dnes odchází o deset let mladší. Ach jo. Takže spolu budou trávit pozdní večer. „Teď hned musíš zpátky?“ Ignorovala jsem jeho poznámku o tom, že se ke mně objednal. „Za půl hoďky,“ pokýval hlavou. Pauza. Mlčel a já taky, schválně zády k němu. Ale nebylo proč být naštvaná, tak nějak jsem cítila, že mám otěže v rukou.