"Závrať s JUMARORO"

Závrať s JUMARORO

30. 5. 2011 - Jarmila Moosová

S poslední větou odkládám bezprostřední minulost – být tichým společníkem hrdinů románů nemusí vždy být právě procházkou růžovým sadem, jakkoli se prostředí tváří být dokonce pravou rajskou zahradou. V románu Sylvy Lauerové JUMARORO to platí bezezbytku.

V čase, kdy jsem objevila tuto spisovatelku a vzápětí se začetla do jejích básní a erotických románů, jsem sobě našla spřízněnou duši, se kterou mě spojuje zájem nejenom o partnerské vztahy a esoteriku, ale také o jejich implantaci do světa literatury: poezie a prózy. Ovšem – zatímco já sbírám střípky reality a ruku v ruce s bujnou fantazií utkávám příběhy-směsice toho co je, mělo by být a být musí, u Sylvy Lauerové jsem neochvějně přesvědčená, že se jedná o jakousi „literaturu faktu", předloženou čtenářúm v příjemném propojení bohatých osobních zkušeností z obojího, nadto srozumitelným jazykem dnešní střední a mladší generace.

Tím víc mě nyní zaskočil její nový román JUMARORO, který právě v těchto dnech začíná obohacovat nabídku četných knihkupectví.

Kdo by očekával erotický nářez předchozích dvou románů, nedočká se v míře, jakou obě díla oplývala. Absenci rozsahu tohoto tématu však mistrně nahradí okouzlení brazilskou faunou a flórou, stejně jako poznání tamějšího života v samotném srdci tropické džungle, dosud ještě nepříliš dotčeném konzumní společností.

Na tomto pozadí tentokrát Sylva Lauerová vypráví napínavý příběh nacházení současných mystických rituálů nejenom přímo v lůně panenské přírody, ale i v lůně mystiky samotné. Chvíle, kdy nám nabíhá husí kůže, chloupky i s vlasy na hlavě stojí v pozoru a tuhne krev, vystřídá pocit, že ráj na zemi nepatří pouze do biblických textů a našich zbožných přání, ale je stejnou realitou jako procházka po ulicích světových metropolí, aby nám po částečném ztišení rozbouřených myslí při nejbližší příležitosti panický strach z neznáma opět sevřel útroby k nepřežití.

Přesun z detektivky přes cestopis do mystiky je nenápadný, pozvolný a plynulý, sotva postřehnutelný – vnímavému čtenáři však naskakuje husí kůže od prvních podvědomých záblesků věcí příštích.
Jak lze však u Sylvy Lauerové po dřívější zkušenosti předpokládat, závěr opět korunuje její dílo ve zcela neočekávaném finále.

Ani v tomto románě Sylva Lauerová nic nezůstává dlužna ze svých pozorovatelských a zprostředkovatelských kvalit nám již známých, naopak přináší sebe samu nejenom jako ženu-milenku, ale v případě JUMARORA také ženu-dobrodruha, ženu-mystika. V tomto ohledu je nový román jakýmsi rébusem: pohádka či mystifikace?

Ať tak či onak, stojí za to kráčet od první po poslední stránku spolu s hrdinkou, v zátylku s mrazivým otazníkem, zda i v tomto případě lze autorku považovat za její věrný předobraz.

Co je však pravým posláním tohoto ojedinělého díla? Celým příběhem se od začátku do konce táhne otázka života a smrti bez příslibu nalezení uspokojivé odpovědi – ta zůstává vězet ve fantazii či víře toho kterého z nás, ať už jde o smrtelníka, šamana či... ne, nebylo by fér odkrýt přehršle tajů tohoto vpravdě mystického románu. Rozhodně stojí za přečtení.

 

SYLVĚ L. ZA JUMARORO

Svlečená do naha

hloupost či odvaha?

pánbu mi pomáhá?

nejsem v tom sama?

do deštných pralesů

duši svou donesu

genia loci duch – pravda či fáma?

setřesu pochyby

zlověstné „co kdyby?"

potlačím

jsem přece kurážná žena

za loučí hlazení

zpití a zrazení

k věčnosti zrození

jaká je cena?

 

Původní článek: blog.respekt.cz