Nacházíte se:

Tlustím, tlustíš, tlustíme...

Sedím v kavárně a oknem pozoruji stopy sněhu na ulici. Chtě nechtě vnímám tři náctileté holky, které si pozdě odpoledne vyšly na kafe a pár drbů. Právě se usadily za mými zády. Zachovávám klid a důstojně nakláním svůj šálek k ústům. Chystám se začíst do nově zakoupené knihy, když tu, neschopna kontroly vlastních mimických svalů, vyprsknu smíchy a málem se poliji.

Za sebou totiž slyším: „No, Sachr si nedám, děsně tlustím. Ty že tlustíš? Tak skenuj, já tlustím! Nikčo, já jdu do palačinky…, mega, na tom ujíždím.“ Zatímco se rozhovor mladých slečen ubírá dál směrem k zaručeným dietám, jež budou od pondělka společně držet, uvědomuji si, že stárnu a kostnatím. Tlustím – co je to, proboha, za výraz?! Brzy budu potřebovat překladový slovník do svého vlastního mateřského jazyka. A to se veřejně hlásím k příznivcům mluvy moderní, vždyť jazyk je živá věc, vyvíjí se a reflektuje stav společnosti. A proto držet se za zuby Františka Palackého by bylo dnes dost hustokrutý, protože je důležitý být in a v šestnácti taky brutálně cool, aby člověk nebyl jako kůl (v plotě), tedy sám a opuštěný, a nepůsobil jako v-l (doplňte si sami). Dobře, dobře – všechno tohle beru. Jen je mi líto mladého cizince, který se snaží se slovníkem v ruce zkoumat, co to znamená: jsem z tebe vodvařená. Na závěr sebezpytujíc přiznávám, že před třiceti lety jsme to byli my, kdo zavedl slůvko dóbroš jako výraz souhlasu a spokojenosti, a byli jsme na to tehdy patřičně hrdí. Dneska je dóbroš takřka zastaralé. No, a protože jsem v jídle naštěstí zdrženlivá, tak zatím netlustím a doufám, že ještě dlouho tlustit nebudu. A co vy?

Vaše Sylva