Objímejte je, dokud je máte!
Sedím u pracovního stolu, hluboce zabraná do práce, a náhle se za mými zády ozve: „A tady jsem našel ještě dopis z roku 1957, nechceš se podívat?“ „Ne“, odpovídám trochu nervózně, „teď vážně ne, jsem ve skluzu.“ A zdůrazňuji: „Vždyť už jsi za mnou byl za poslední hodinu třikrát! Já si skutečně nemůžu pořád jen povídat!“
„Dobře, dobře, tak já jdu,“ zní ozvěna chronicky známého hlasu, který já už nevnímám, znovu zabraná do textu nového článku. Zpovzdálí slyším vzdalující se kroky. Náhle se mi rozsvítí: CHYBA!; a myšlenky doposud soustředěné na klávesnici a téma ženského sebevědomí pro jeden významný český časopis jsou zaplaveny nenadálou lítostí. „Tatíčku?!“ zakřičím, vyskočím ze židle jako kamzík, běžím ke schodům do nižšího patra a volám: „Pojď, ukaž mi ten papír! … Nechceš kávu? Uvařím ti kávu. Mám bábovku, dáme si bábovku.“ A pomyslím si: „Že já se nestydím.“
Byla jsem požehnaným dítětem. Otcovské i mateřské lásky se mi dostávalo plnými hrstmi, což znamenalo šťastné dětství a nekonečnou řadu krásných vzpomínek. Čas běžel. Před několika lety mi máma, po krátkém boji se zákeřnou chorobou, zemřela, a já jsem si od té doby nesčíslněkrát vyčetla, že jsem jí dostatečně často neopakovala, jak moc ji mám ráda. Snad byl na vině pocit, že rodiče jsou tu jaksi donekonečna a navíc mají jeden druhého, daří se jim dobře, vždyť je finančně podporuji… Netušila jsem, jak mně samotné bude maminka chybět.
A tak dnes, poctivě a nadšeně, vynahrazuji tatíčkovi jeho dávnou péči. Je mu devadesát dva let. Je spokojený a čiperný jako lasička. Ale nikdo neví, co bude zítra. Proto vám dobře radím: objímejte je, dokud je máte!
Vaše Sylva
