Baví mě čtenáře dráždit, hrát si s ním, vzrušovat jej a strašit. Baví mě klást mu otázky. Můj čtenář je můj partner. Miluji ho!

Sylvo, narodila jste se ve znamení Blíženců, sedí na vás jeho charakteristika?

Myslím, že docela ano. Živá, veselá, komunikativní, zvědavá – to jsem vždycky byla. Nespolehlivá – snad ani ne a povrchní – hm, nejlepší asi bude zeptat se lidí kolem. Co ale rozhodně pociťuji, je vliv ascendentu, který (dle astrologů) převládá více po třicátém pátém roce věku člověka. A já se narodila v ascendentu Vah. Vplížily se mi do života a jejich vliv je stále výraznější, blíženci jsou více a více tlačeni ke zdi.

Váhy s sebou přinesly rozvahu, klid a moudrost. Schopnost přistupovat k věcem nikoliv lineárně, nýbrž holisticky. Na druhou stranu stejně jako blíženci reprezentují element vzduchu. Nešťastně šťastně se tedy dvojnásobně vznáším nad zemí, potuluji se po planetách všech snů, což prospívá mé profesi – psaní.

Nazývají vás „nejkontroverznější českou spisovatelkou“, jste jí skutečně, nebo je to jen „reklamní trik“?

Nemyslím si, že bych byla nějak významně kontroverzní. Jen si dělám, co chci. Nejsem ochotna se podvolit všeobecnému vkusu, nebudu se žádnému profesionálovi podbízet jen proto, aby na mou knihu napsal pozitivní kritiku, a také nemám zájem zapojovat se do „různých zájmových skupin se společnými cíli“. Jdu si svobodnou cestou i s tím rizikem, že na vlastní postoje mohu doplatit třeba všeobecnou neláskou. Přesto mé knihy našly své čtenáře. A není jich málo. Dobře, připouštím, román Otrok byl zřejmě hodně na hraně a odvahu napsat a vydat takovou knihu asi nemá každý.

Jak se jmenuje vaše úplně první kniha a o čem byla?

První knihou vydanou v České republice byl román Hračka. Je o sexu, hlavně o sexu a zase jenom o sexu. Exotický příběh plný sexuálních scén, kde hlavní role hrají osudová láska, dva muži a jedna žena.

Kdy jste se rozhodla (a proč), že budete psát knihy pojednávající o erotice, sexu, prostě tématech, která lidi vždy zajímala a fascinovala?

Nerozhodla jsem se. Sedla jsem a tento příběh za mnou „přišel“ (jak já říkám). Neumím a nechci si pomoct, píšu vždy to, co „ke mně přijde“. A erotický román byl zkrátka první. Těšila jsem se z něj a psaní jsem si užívala. To, že se stal během prvních týdnů po svém vydání bestsellerem, ze mě udělalo spisovatelku erotických románů. Ale já nejsem spisovatelkou erotických románů. Útočím spíše na základní lidské instinkty – strach, závislosti, touhu vlastnit, přežít, ale také touhu najít vyšší smysl lidské existence, potřebu lásky a snahu o víru v něco vyššího.

Vycházejí vaše knihy z nějakých skutečných osudů, nebo máte pouze tak obrovskou fantazii?

Spojuji reálné s fantazií. Naplňuji existující místa a skutečné situace novým obsahem, tak vznikají knihy, které působí velmi autenticky a čtenář vlastně nikdy neví, nakolik je obsah skutečný a nakolik je pouhou fikcí. Baví mě čtenáře dráždit, hrát si s ním, vzrušovat jej a strašit. Baví mě klást mu otázky. Můj čtenář je můj partner. Miluji ho.

Ve vašich knihách se objevuje i hodně duchovních témat. V co věříte?

Věřím, že jsme součástí vyššího systému, jehož organizaci nejsme dost dobře schopni pochopit. Jeho přítomnost však řada z nás pociťuje, někdo ji vnímá více, někdo méně a samozřejmě jsou tu i davy těch slepých a hluchých. Pokud dokážete zákonitosti tohoto systému vycítit, pak jste schopni s nimi pracovat a využít jeho náklonnosti ve prospěch svého životního cíle.

Netoužíte některou z vašich knih přenést na plátno?

Myslím, že tak nějak každý spisovatel v nitru touží po tom, aby některé z jeho děl bylo zfilmováno. Bezesporu nejkrásnější, ale také velmi výpravné a tím pádem i drahé by bylo Jumaroro, můj poslední komerční román – napínavý příběh z amazonského deštného pralesa, plný barev, vůní, překvapení a tajuplných rituálů. Ale tak nějak tuším, že pokud bude některá z mých knih zfilmována, tak nejspíš Tichošlap – román, který vyjde na sklonku letošního listopadu.

Pokud by se tak stalo, máte nějaké oblíbené herce, které byste obsadila do hlavních rolí?

To, který herec je mým oblíbeným a kterého bych obsadila do hlavní role filmu, se nemusí nutně překrývat. Pro postavu Tichošlapa by bylo například potřebné velmi výstřední herectví.

Osobně mě fascinuje Ivan Trojan, jeho herecký projev v sobě nese punc geniálního šílenství.

Na čem teď zrovna pracujete (píšete-li právě nějakou knihu)?

Ano, intenzivně pracuji na románu Tichošlap.

Co nejraději čtete?

Duchovní texty, knihy týkající se tibetské jógy a zen buddhismu a poezii. Klasickou beletrii výjimečně. Teď jsem dočetla Deníky Leonarda da Vinciho, rozečtený mám Chrám plný květů – výběr ze tří staletí japonských haiku a chystám se na Ekonomii dobra a zla od Tomáše Sedláčka a hrozně se na ni těším.

Znáte se osobně s jinými českými autory, jsou nějací, jejichž knihy se vám líbí?

Měla jsem tu čest a znala jsem osobně pana Skácela. A také Oldřicha Mikuláška. Stýkám se s několika českými básnířkami a s Martinem Reinerem se známe od dob, kdy nám oběma bylo dvacet let. Nejsem člověk, který by se přehnaně „družil“, upřednostňuji dlouhodobě kvalitní vztahy založené na principu souznění duše, nikoliv na profesní podobnosti.

Někdo se už jako spisovatel narodí, vy jste se k tomu dopracovala. Když jsem studovala váš životopis, zarazilo mě, že jste se původně vyučila prodavačkou, pak se stala právničkou a dnes je z vás známá spisovatelka. Dal vám něco život „ženy za pultem“?

Neřekla bych, že jsem se k profesi spisovatelky dopracovala. Vždycky jsem psala ráda, ale povětšinou do šuplíku. Dodnes mi doma leží desítky nikdy nezveřejněných básní a také pár povídek z období mého dospívání a rané dospělosti. Jsou úsměvné a nezralé, a tak nevím, jestli se mám nad nimi stydět nebo se smát. A pak se jednoho dne ledy prolomily a já k tomu konečně „sedla“ a tak vznikl první román.

A co mi dal život ženy za pultem? Naučila jsem se jednat s lidmi, poznala jsem život z té praktické stránky a dozrávala jsem mnohem rychleji než mí vrstevníci, kteří studovali na gymnáziu. Víte, když vstáváte do práce na šestou hodinu ranní, protože ve dvě odpoledne chcete odejít do školy, kterou při zaměstnání studujete, naučíte se vážit si vzdělání. S láskou na tu dobu vzpomínám.

Jaké právo máte vystudované? Pracovala jste někdy mezi právníky?

Nejsem advokát, tedy nevládnu žádnou specializací, vystudovala jsem všeobecné právo.

A samozřejmě jsem mezi právníky pracovala. Dva byli dokonce mými společníky ve firmě, kterou jsme založili těsně po revoluci.

Několik let žijete na Seychelách, kam cestují lidé spíš na dovolenou. Vy to máte naopak. Na dovolenou asi jezdíte domů do Brna.:). Jak vzpomínáte na život v Brně?

Brno je mé rodné město. Znamená pro mě dětské hry a první lásky, Divadlo Husa na provázku, dnes už neexistující kavárnu a vinárnu Venuše, kam chodívali třeba právě pánové Skácel a Mikulášek, noční vášnivá rande na Špilberku a loudavé procházky vylidněným letním městem. Městská letní noc s vůní holubího trusu je jednou z podob lásky k České republice.

Popište nám běžný život na Seychelských ostrovech.

Lidé vstávají o něco dříve než my zde v Evropě a chodí také o něco dříve spát. Slunce celoročně zapadá nejpozději v sedm a ostrovy nenabízejí příliš bohatý noční život pro ty, kteří rádi ponocují.

Kreolové pracují ve stejných profesích jako my, snad jen rybářů je podstatně více (smích) a bankéřů podstatně méně. Na úřadech se hovoří anglicky či kreolsky, v domácnostech pak zejména kreolsky. Všichni rozumějí francouzštině a ti starší francouzsky plynně hovoří. Chodí se zde pravidelně do kostela. Po celých ostrovech potkáte spousty dětí. Ženy jsou aktivnější a v rodinách drží více pospolu, muži rádi pijí pivo a diskutují o ženách, počasí a rybách. Všichni zbožnují segu a skvěle ji tančí. Jsou usměvaví a působí dojmem, že svět a život je nemohou ničím překvapit. Je to jen zdání, samozřejmě mají spoustu starostí jako my, Evropané. Jen k času přistupují jinak, řekla bych, že se jím nenechají ovládat.

Četla jsem, že jste na Seychelách poznala svého manžela. To zní romanticky. Bylo a je to stále romantické?

S manželem jsme se poznali nedaleko od místa, kde dnes bydlíme. Na jihu ostrova Mahé. Psal se rok 1997 a já jsem si v té době už byla jistá, že jsem nalezla ten svůj soukromý ráj. A pak se v něm objevila i má velká láska. Dodnes je manžel mou velkou láskou, člověkem, kterého si velice vážím pro jeho klid, laskavost a toleranci. Naše manželství je moderní, respektujeme jeden druhého a nikterak zásadně se neomezujeme. Svoboda, úcta, tolerance a přátelství – tak bych dnes definovala náš vztah. Z počátku bych k němu ještě přidala ingredienci s názvem „vášeň na druhou“, dnes se z vášně stala vyrovnaná a moudrá láska.

Vím, že je to ještě daleko, ale „jak to vidíte v penzi“, vrátíte se domů, nebo zůstanete na ostrovech, přemýšlela jste o tom někdy? Nebo to necháváte osudu?

Pomóc!!! Slovo penze mi nahání husí kůži. Hodlám ji totiž ignorovat. Mám v plánu zestárnout tak kolem devadesátky. Vždyť jsem nedávno oslavila pouhou plnoletost. O svou budoucnost se nebojím. Jediné je nutné – zůstat zdravá. Přijímám nadšeně výzvy osudu a životní šance nenechávám jen tak běžet kolem. A dlouho už mě láká Nový Zéland. Volá mě, jak s oblibou říkám. Třeba skončím tam, u stříhání ovčí vlny. Přála bych si na stará kolena nejenom krásnou přírodu, ale klid a bezpečí, vlídné zacházení nejbližších a slušnost sousedů.

Děkuji za rozhovor :) Dita Brančíková